Stal se jedním z nejslavnějších autorů 20. století, jeho knihy s pacifistickým poselstvím se řadí ke klasice. Erich Maria Remarque v nich zprostředkovává příběhy první světové války, život za Výmarské republiky i emigrantskou zkušenost. Narodil se před 120 lety v dolnosaském Osnabrücku. 

V pátek 15. června uplyne 130 let ode dne, kdy nastoupil na trůn Vilém II., poslední německý císař a jedna z kontroverzních postav evropské historie. Nedávno přitom také vyplula na povrch pozoruhodná fakta o akci, která mohla předčasně ukončit jeho život. Co se pokazilo a proč tak dlouho unikala pozornosti?

Před sto lety vypukla největší vojenská vzpoura na našem území během první světové války, kdy se rebelující vojáci rozhodli táhnout na Prahu a zastavit nenáviděnou válečnou mašinerii. Příliš nepřipomínaná událost, která během minulého století dostávala nejrůznější ideologické nálepky. 

Psal se poslední rok války, které měli lidé už plné zuby. Jeho počátkem nicméně nikdo netušil, že se k umírání v zákopech i lazaretech, útrapám a souboji s nedostatkem blíží ještě další pohroma. Pandemie, která pohřbí desítky milionů lidí. 

Historici se doteď přou o to, zda byla britská zdravotní sestra Edit Cavellová špionka, nebo jen odvážná žena s dobrou duší. Ať tak či tak, během první světové války pomáhala z okupované Belgie prchnout ukrytým Britům a zachránit jim tak životy. Sama za to zaplatila nejvyšší cenu – tento týden uplynulo 102 let ode dne, kdy ji Němci za její činy popravili. Téměř přes noc se z ní kvůli tomu stala národní hrdinka.

Jako by nestačilo, že světové oceány jsou plné nejrůznějšího odpadu. Na evropském pobřeží tiká další ekologická bomba - tentokrát doslova. Po druhé světové válce se zde do moře naházela spousta nevybuchlých granátů a pum. Jen na dně Severního a Baltského moře leží 1,6 milionů tun takového válečného harampádí, které se začíná pomalu rozpouštět. Odstranění těchto pozůstatků války by podle expertů stálo miliardy. Něco se ale musí udělat, protože nebezpečí je čím dál tím větší.

Náš bratr ve zbrani nám vrazil dýku do zad, psala už loni turecká média, když německý Spolkový sněm schválil rezoluci označující masakr Arménů Osmanskou říší za genocidu. To ovšem nebyla narážka na nynější společné členství v NATO, ale na první světovou válku, kdy císař a sultán byli spojenci. Přitom to mezi nimi už tehdy pořádně zaskřípalo, a kdyby válka bývala dřív neskončila, neváhali by po sobě střílet.