Za chléb, mír a svobodu: Sto let od rumburského povstání

MAGAZÍN - Magazín autor: Václav Štefan

Před sto lety vypukla největší vojenská vzpoura na našem území během první světové války, kdy se rebelující vojáci rozhodli táhnout na Prahu a zastavit nenáviděnou válečnou mašinerii. Příliš nepřipomínaná událost, která během minulého století dostávala nejrůznější ideologické nálepky. 

Ideologicky zatížený dramatický snímek Hvězda zvaná pelyněk z roku 1964

Ideologicky zatížený dramatický snímek Hvězda zvaná pelyněk z roku 1964,zdroj: repro youtube

Letos si připomeneme sto let od konce první světové války, která za sebou nechala zpustošenou a zbídačenou zem nejen v Evropě, a s tím i související a pro nás mnohem významnější založení samostatné Československé republiky, která těsně před koncem války vzešla z rozkládajícího se Rakouska-Uherska. To je jistě obecně známá věc, o níž se obzvláště během tohoto kulatého výročí mluví, nebo si ji aspoň pamatujeme z lavic základních škol.

Česká historie konce první světové války je ale plná i řady dalších zajímavých událostí, které nejsou obecně tak známé, přestože stojí za to si je připomínat. Své právoplatné místo v našich dějinách tak jistě má i takzvaná rumburská vzpoura. Spontánní vojenské povstání, které přesně před sto lety 21. května vypuklo v severních Čechách.

Na sedm set vojáků c. k. armády tehdy postupně vypovědělo poslušnost velení a v protiválečném nadšení se rozhodlo k poněkud romantickému činu - táhnout na Prahu a cestou na svou stranu získat další vojáky, kteří už měli válečné mašinerie rovněž plné zuby. Tato velmi svérázná akce však neměla dlouhého trvání a nakonec skončila vojenským soudem a popravami.

Hlad, bída a šikana

Vzpouře předcházela řada problémů, které vojáky náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády sídlící tehdy v Rumburku postupně dotlačily k odmítnutí poslušnosti velení a protiválečnému povstání. Celá země byla zbídačená válkou, pořádně nefungovalo zásobování, vojáci i civilisté často trpěli hladem. Hladové bouře obyvatel měst v té době nebyly ničím neobvyklým a výjimkou nebyl ani tehdy převážně německý Rumburk.

Nedostatek nebyl pouze jídla, ale i životního prostoru. Vojákům nestačily na ubytování pouze kasárny, a byli tak rozmístěni po celém městě, dost často ve velmi žalostných podmínkách. Mnozí tak přespávali například na chodbách domů a podobně. Vojákům rovněž nebyl správně vyplácen žold a drsná byla i šikana převážně českých vojáků německými důstojníky.

Důležitou roli sehrálo rovněž to, že velká část vojáků byli takzvaní "hajmkéři", neboli navrátilci (z německého der Heimkehrer), kteří si prošli boji na východní frontě a následným ruským zajetím. Když byl po bolševické revoluci uzavřen Brestlitevský mír mezi Ruskem a ústředními mocnostmi, měli čeští vojáci v ruských lágrech možnost si vybrat: buď vstoupit do Československých legií chystajících se na straně trojdohody přesunout na západní frontu, nebo se vrátit zpět do Rakouska-Uherska.

Vojáci měli slíbeno, že pokud se dobrovolně navrátí, nebudou již posíláni na frontu, ale budou využíváni v zázemí. Nakonec ale zůstalo pouze u slibu, z hajmkérů se opět začaly formovat prapory s cílem vyrazit na frontu a vojáci, pro které byl konec války v nedohlednu, se tak právem cítili podvedení. Bylo tak jen otázkou času, kdy u nich míra frustrace a zloby, kterou se nikdo nesnažil řešit, překročí únosnou mez.

Vzhůru na Prahu! 

Nakonec se tak událo právě 21. května chvíli po šesté hodině ráno, kdy se šedesát pět vojáků v čele s Františkem Nohou, který se stal jednou z hlavních tváří povstání, na ranní nástup dostavilo oproti rozkazům se zbraněmi. Na vojáky se za to snesla z úst německého velitele kupa nadávek. Nato se prý z českých řad ozval výkřik "Ho*no!", vojáci se pak do velitele a dalších poddůstojníků pustili pěstmi a pažbami pušek a vojenská vzpoura byla na světě.

V prvních několika hodinách povstání byl obsazen Rumburk. Původní hrstka mužů na svou stranu strhla kolem sedm set dalších vojáků včetně desátníka aspiranta Stanislava Vodičky, který se následně vedle Františka Nohy stal další důležitou osobou vzpoury. Do deváté hodiny se vojákům povedlo obsadit všechny důležité budovy ve městě, včetně skladů zbraní, pošty, nádraží a věznice, ze které propustili vězně.

Pomnik_vzbourencum

"Za chlév, mír a svobodu." - jeden z pomníků připomínajících rumburskou vzpouru,zdroj:Wikipedia

Rebelové nejednali však dostatečně rychle a organizovaně na to, aby se povedlo včas zajistit všechny telegramy a telefony ve městě. Zemské vojenské velitelství tak bylo o rumburské vzpouře zpraveno ještě během ranních hodin a začalo ihned formovat jednotky na její potlačení.  

Vzbouření vojáci a s nimi i někteří civilisté se zatím rozhodli zformovat a vyrazit neprodleně na jih. Velitelé vzpoury se rychle odhodlali k odvážnému a poněkud lehkovážnému kroku: táhnout směrem na Prahu. Věřili, že se k nim cestou připojí další vojáci a civilisté, kteří už mají rovněž válečné vřavy a momentálních životních podmínek dost. Jako první se chtěli spojit s královéhradeckým 18. pěším plukem sídlícím tou dobou v České Lípě.

Dnes můžeme pouze spekulovat, jestli měl tento svérázný plán vůbec nějakou naději na úspěch a nejednalo se pouze o hrdinské bláznovství, které vojákům zkreslilo vidění reality. Faktem ale je, že Rakušané tuto vzpouru brali velmi vážně, jak vyplývá například z dopisu místodržitele hraběte Maxmiliana: "Kdyby byli vzbouřenci pronikli dále na jih, nebylo to vyloučeno, a nalezli vojenské posily a podporu ze strany civilního obyvatelstva, mohli jsme mít v této části Čech úplnou revoluci."

Zničený sen

Tažení vzbouřenců nakonec skončilo u přes třicet kilometrů vzdáleného Nového Boru, kam se jim cestou z Rumburku povedlo přes menší střety s loajálními c. k. vojenskými hlídkami a četníky dopochodovat. Rakousko-uherští vojáci jednali rychle a vzbouřence v Novém Boru obklíčili. Ti se přesto pokusili proniknout směrem na Českou Lípu, kde jim cestu s kulomety zatarasil rovněž královehradecký 18. pěší pluk, s kterým se původně chtěli rebelující vojáci spojit. Sen o tažení na Prahu a zastavení válečné mašinerie se tak rozplynul v dešti kulek.

Rumburští vojáci byli u Nového Boru pod Chotovickým vrchem rozprášeni a vzpoura úplně potlačena. Přes tři sta vojáků se na místě vzdalo, další se rozprchli po okolí, kde je několik následujících dní pronásledovali rakousko-uherské jednotky. Během tohoto střetu měli údajně padnout pouze dva účastníci vzpoury a jeden z vážně zraněných následně skonal v nemocnici.

Více životů si vyžádaly procesy, které byly s účastníky vzpoury obratem zahájeny. Krom zmíněného Nohy a Vodičky byl jako jeden z vůdců povstání vojenským soudem odsouzen ještě Vojtěch Kovář. Trojice mužů byla za přítomnosti části vzbouřenců zastřelena v Rumburku 29. května ráno.

Rumburská_vzpoura

Poprava Stanislava Vodičky, Františka Nohy a Vojtěcha Kováře,zdroj:Wikipedia

Téhož dne večer bylo ještě v Novém Boru zastřeleno sedm dalších účastníků vzpoury. Původně jích mělo být 21, čtrnácti z nich byl ale trest smrti zmírněn na mnohaleté vězení. Z dalších více než 580 obviněných vzbouřenců jich bylo 116 posláno přímo na frontu a zbytek byl uvězněn v terezínské pevnosti, kde v žalostných podmínkách, které někteří nezvládli a zemřeli, zůstali až do vyhlášení samostatného Československa.

Pokus o bolševickou revoluci

Tím ale příběh rumburské vzpoury úplně neskončil - během minulého režimu se totiž stal ideální municí pro komunistickou propagandu. Ostatně veřejný pohled na toto vojenské povstání se měnil velmi často.

Čerstvě po vyhlášení Československé republiky byla vzpoura chvíli vnímána především jako akt proti Rakousku-Uhersku. Následně ale prvorepublikové úřady oficiálně rozhodly, že se jedná o čistě vojenskou vzpouru a neposlušnost bez jakéhokoliv záměru národního odboje a důvody povstání byly pouze materiální.

Navíc se v případě navrátilců jednalo o vojáky, kteří v Rusku odmítli vstoupit do legií, které se pro novopečenou republiky staly modlou. Oficiální postoj vůči vzpouře tak byl později spíše negativní, sdružení vzbouřenců dokonce nebylo povoleno slyšení u prezidenta Masaryka.

"Vojenská správa nemůže podporovati snahu Sdružení o uznání rumburské vzpoury z důvodů výchovných. Uznání vojenské vzpoury tohoto druhu působilo by jistě neblaze na vojenskou kázeň," stojí například ve vyjádření Vojenské kanceláře prezidenta republiky z roku 1932.

Během nacistické okupace se rumburská vzpoura pochopitelně stala úplným tabu a Němci byl odstřelen i pomník z roku 1923, který vzbouřencům postavili v Novém Boru.

Velké pozornosti se naopak dočkala po roce 1948, bohužel ve velmi ideologickém výkladu. Komunisté, kteří naopak zamlčovali činy československých legií, začali rumburskou vzpouru prezentovat jako český pokus o bolševickou revoluci, kterou v čele s Františkem Nohou dle jejich výkladu připravili navrátilci inspirovaní Velkou říjnovou socialistickou revolucí, již během svého zajetí v Rusku zažili.

Tento ideologický pohled se částečně odráží i ve filmu Hvězda zvaná pelyněk, který o rumburské vzpouře podle scénáře spisovatele Jiřího Procházky natočil v roce 1964 režisér Martin Frič. Je třeba říct, že ač se jedná o historicky velmi nepřesný snímek, jde jinak o povedený dramatický film, především díky dobrému obsazení. Navíc se jedná o jeden z mála kulturních odkazů na jinak dnes téměř zapomenutou rumburskou vzpouru, kterou jistě stojí za to si připomínat, ač ideálně bez nějakého ideologického zatížení.

Tagy: Česko armáda Česká republika domácí historie 1. světová válka dějiny a fakta Rakousko-Uhersko první světová válka první republika

Zdroje: Vlastní