Příběh neúspěšného pokusu o zabití ambiciózního panovníka začal zjara 1918, po vypuknutí operace Michael, první ze série německých útoků takzvané Ludendorffovy ofenzivy. 

Ačkoliv se Němcům zpočátku dařilo, Britové získali německé zajatce, které pak francouzská rozvědka podrobila výslechům. A zdálo se, že měli štěstí, neboť zjistili zajímavé informace. Podle nich si německý císař jako své tajné sídlo blízko bojů zvolil francouzský zámeček Trelon při belgické hranici. A co náhoda nechtěla, pro tajné služby pracoval i původní majitel sídla Fréderica de Merode. Ten si u zajatce ověřil detaily a zjistil, že mluví pravdu.

K akci nicméně nedošlo okamžitě. Britové jednak přes zpravodajskou síť s centrem v neutrálním Nizozemsku shromáždili další poznatky. Své agenty měla ostatně i v okolí zámečku, kde císař pobýval. K rozhodnutí zaútočit na hlavu nepřátelské mocnosti je pak dohnaly patrně až další úspěchy Němců. Především - pro státy Dohody tragická - takzvaná třetí bitva na Aisně v rámci operace Blücher–Yorck. Němci při ní chtěli znovu dobýt hřbet Chemin des Dames a dostat se do blízkosti Paříže předtím, než dorazí americké posily. Sedmadvacátého května tak překvapivě zahájili útok v místě, kde to Dohoda nečekala.

Tragickou roli tu navíc sehrála i zatvrzelost a chybná strategie generála Denise Augusta Ducheneho, který odmítl opustit pozice a stáhnout se. Místo toho poslal vojáky vpřed do zákopů, kde se stali snadným cílem pro nepřátele. Došlo i na bojový plyn. 

Němečtí vojáci při postupu na město Soissons během takzvané třetí bitvy na Aisně | zdroj: Profimedia

Důsledky operace byly hrozné a ztráty velké na obou stranách. Zatímco na straně Dohody do 6. června zemřelo 137 tisíc vojáků, Německo jich ztratilo jen o sedm tisíc méně. Němci, kteří postoupili 40 kilometrů za dosavadní linii, však také zajali téměř 50 tisíc nepřátelských vojáků a zmocnili se i spousty zbraní.

A právě tento útok byl možná poslední kapka. Druhého června 1918 ve 4:50 ráno z letiště Ruisseauville vzlétlo 12 bombardérů Královského letectva a zamířily k tajnému sídlu německého císaře.

Akce, co se nepovedla

Iniciátoři útoku ovšem nevěděli, že právě kvůli výše zmíněným úspěchům odjel císař na frontu celých 19 hodin před plánovaným útokem. To však nebyla jediná chyba. Bombardéry letěly příliš nízko a ve formaci za sebou, takže poté, co shodily první nálož, zabránil kouř pilotům přesně identifikovat cíl.

Výsledek? Zámek samotný zůstal téměř nepoškozen, odnesla to jen auta zaparkovaná nedaleko budovy. Později nicméně letadla zaútočila na jeden z německých vlaků, jedoucích nedaleko příjezdové cesty k zámku, což si vyžádalo oběti. Císař Vilém byl však o desítky kilometrů dál a vyvázl bez škrábnutí. Na zámeček už se nikdy nevrátil. 

Pokus o zabití císaře nakonec upadl napůl v zapomnění. Povědomí o něm zůstalo mezi účastníky akce, jejich potomky a také obyvateli vesnice, kde se akce odehrála. V knihách se o ní však dlouho nepsalo a v dokumentech nemluvilo. Britové a Francouzi neměli zájem referovat o zpackané akci. Plán zabít hlavu státu, který byl navíc bratrancem tehdejšího britského krále Jiřího V., představoval navíc velice kontroverzní počin. Němcům se zase asi nechtělo chlubit tím, že nepřítel nedostal císaře jen šťastnou náhodou. 

Kolem celého útoku je však dle historiků několik dosud nevyřešených otázek. První z nich je, kdo nakonec rozhodl o tom, že bude útok proveden. Další pak, co byl přesně ten moment, který Brity a Francouze dohnal k realizaci tak odvážné myšlenky. Odpověď na otázku možná leží v dosud neprobádaných materiálech ohledně Královského letectva uložených v Británii a ve Francii. 

Prostor pro spekulace se pak otevírá ve chvíli, kdy si položíme otázku: Co by se stalo, pokud by císaře Viléma opravdu zabili? Podle některých historiků by to znamenalo zásadní obrat. Proměna čím dál méně oblíbeného panovníka v mučedníka by prý mohla "zachránit" monarchii, nebo oddálit její konec. 

Léta po válce 

Nic z toho se však nestalo. Císař Vilém II. se ještě týž měsíc dožil třicátého výročí svého nástupu na trůn. Když tak v roce 1888 učinil, vešel tento rok ve známost jako "rok tří císařů". Neboť poté, co v březnu zemřel jeho dědeček Vilém I., nastoupil otec Fridrich, trpící rakovinou hrtanu, který vládl pouhých 99 dní. Zemřel právě 15. června v 57 letech.

O tři dekády později devětapadesátiletému Vilémovi zbývá necelých pět měsíců vlády, která skončí s nesmírně krvavým konfliktem, jakým takzvaná Velká válka byla.

Vilém se snažil ještě udržet alespoň pruskou korunu, nakonec však abdikoval a 10. listopadu 1918 odjel do exilu v neutrálním Nizozemsku. To ho později odmítalo vydat a Vilém se v roce 1920 nastěhoval do sídla Doorm nedaleko Utrechtu, které koupil od tety Audrey Hepburnové, která v té době ještě nebyla na světě. 

Vilémovi povolili nechat si dovézt několik desítek vagonů plných nábytku a dalšího zařízení z paláců v Berlíně a Postupimi. Po abdikaci se mnohými nenáviděný excísař věnoval svým celoživotním zálibám - lovu, archeologii a liboval si prý také ve štípání dříví.

Už krátce po abdikaci také rodinu postihlo několik ran. Roku 1920 spáchal sebevraždu princ Joachim, nejmladší syn někdejšího císařského páru. V dubnu následujícího roku pak zemřela Vilémova žena Augusta Viktorie, s níž strávil přes 40 let. Už za devět měsíců se však oženil znovu - vzal si Hermínu Reusskou, ovdovělou kněžnu a matku pěti dětí. Jí bylo čtyřiatřicet, jemu třiašedesát, manželství však prý to bylo šťastné, ačkoliv Vilémovy děti a příznivci monarchie se sňatkem nesouhlasili. 

Jak to bylo s Hitlerem? 

V době vzestupu Adolfa Hitlera stárnoucí Vilém nejdříve doufal, že se obnoví zájem o monarchii, počátkem druhé světové války také Hitlerovi gratuloval k jeho vojenským úspěchům a minimálně jednou v Doormu přijal Hermanna Göringa. Zároveň však prý v soukromí odsuzoval zločiny nacistů, včetně Křišťálové noci. Hitler mužem, kterého vinil z potupy Německa, pohrdal. 

Bývalý císař zemřel 4. června 1941, více než rok po německé okupaci Nizozemska. Odmítl prý nabídku Winstona Churchilla, aby odešel do Británie.

Po Vilémově smrti chtěl Hitler nechat převézt tělo do říše a využít státního pohřbu k propagandistickým účelům. Nakonec však zůstalo u přání excísaře, že se nevrátí do Německa, dokud nebude obnovena monarchie.

V Doormu je tak pohřben dodnes.