I když stanovy Eurovize zakazují politizaci vystoupení a organizátoři tuto písňovou soutěž tvrdošíjně označují za nepolitickou, nejpozději po loňském ročníku tomu už nikdo nevěří. Jde vlastně o jedno velké politikum od samého počátku – v pozitivním i negativním slova smyslu. Na oblibě to ale Eurovizi neubírá – především na Západě, ale i v řadě postsocialistických zemí. Jen u nás se toto písničkové klání nějak ne a ne prosadit. Snad to může být dosavadními neúspěchy našich interpretů, snad obecnou nedůvěrou vůči podobným festivalům, kterou u nás minulý režim zasel Sokolovem nebo Bratislavskou lyrou a podtrhl přenosy ze San Rema, potažmo z poněkud pozapomenutých polských Sopot. Sobotní finále 62. ročníku Eurovision Song Contest hostí Kyjev.

Při kontaktu s naprosto cizí kulturou se prakticky nelze vyhnout četným nedorozuměním. Pro nás Rakousko sice žádnou exotiku nepředstavuje, pro někoho ale možná ano. To platilo třeba po druhé světové válce, kdy byla země rozdělena mezi vítězné mocnosti na čtyři okupační zóny. Někteří američtí vojáci možná tehdy ani netušili, kam to vlastně přišli a že nějaké Rakousko vůbec existuje.

Je to opravdu zvláštní případ: osmadvacetiletý nadporučík německé armády Franco A. (posádkou ve Francii) se nechal zaregistrovat jako syrský uprchlík, aby mohl (s největší pravděpodobností) později spáchat teroristický útok. Vina za něj pak měla padnout na migranty, které důstojník jako pravicový radikál nenáviděl. Kdyby s takovým bizarním námětem přišel filmový scenárista, vyrazili by s ním asi všude dveře. A přesto je to pravda. Skandál hýbe Německem už několik dnů a stává se z něj politikum – především po naprosto nevhodné reakci ministryně obrany Ursuly von der Leyenové.

Je to jako když Donald Trump jezdí po Spojených státech a sbírá hlasy voličů? Nebo to spíš připomíná běh Forresta Gumpa? Anebo je to něco v duchu klasického Vodňanského "Královna Alžběta beseduje s traktoristy"? Je to první krok k nenápadnému přechodu do vysoké (a možná i té nejvyšší) politiky, snaha na sebe upozornit, anebo touha pochopit svět, upřímný pokus být blíže lidem, prohodit s nimi pár slov a ukázat jim, že je jedním z nich? Možná od všeho trochu, Každopádně ale zakladatel a šéf Facebooku Mark Zuckerberg poctivě plní své novoroční předsevzetí, které oznámil 3. ledna: projíždí všech padesát států USA a setkává se s lidmi.

Zkušenost ukazuje, že radikální názory jsou společensky přece jen o něco přijatelnější, pokud je nevyslovují muži. Jsou to totiž právě ženy, kdo je svým typickým způsobem dokáže lépe prezentovat a zprostředkovat. Od něžného pohlaví to voliči zkrátka berou jinak. Smutné je, že toho v poslední době hojně - a úspěšně - využívají evropští populisté.

"Už jsi to slyšel? Japonsko se prý chce připojit k našim ostrovům!" říká jeden chlapík druhému v ruském kresleném vtipu z 90. let. Od té doby se ve vleklém územním sporu o Kurilské ostrovy vlastně nic nezměnilo a tento evergreen a bolavé místo rusko-japonských vztahů bude i námětem čtvrteční schůzky, na níž bude v Moskvě jednat japonský premiér Šinzó Abe s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.

Co rozhoduje o životě a smrti člověka? Tak konkrétně třeba v americkém Arkansasu to je procházející záruční lhůta sedativa. Vzhledem k tomu, že jde o jednu ze tří látek, které se používají do smrtících injekcí pro odsouzence, rozhodly se úřady popravit do konce měsíce v bezprecedentní sérii osm lidí. Čtyři sice prozatím trestu uniknou - to ale nic nemění na skutečnosti, že podle tamních úřadů by zřejmě byla věčná škoda vyhodit prošlý midazolam.

Kdo se nepoučil z dějin, musí je znovu prožívat, prohlásil kdysi francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan možná tento citát nezná – anebo ho naopak zná až moc dobře. Za svůj vzor a inspiraci sice označuje slavného Sulejmana I. Nádherného, jeho politická dráha přitom ale až nápadně připomíná osud jiného sultána: Abdülhamid II. byl rozporuplnou postavou tureckých dějin a šel na to na přelomu 19. a 20. století hodně podobně jako Erdogan – a špatně skončil.