V roce 1950, tedy ještě sedm let před podepsáním římských smluv, které se staly základem evropské integrace, byla založena Evropská vysílací unie (EBU), která měla zastřešovat západoevropské rozhlasové a televizní společnosti. Kromě obvyklých technických záležitostí bylo hlavní otázkou, co by všichni Evropané najednou mohli chtít dobrovolně sledovat – samozřejmě kromě sportu.

Tehdejší programový ředitel EBU Marcel Bezencon navrhl mezinárodní písňový festival, víceméně po vzoru výše zmíněného San Rema, v němž by se utkali zpěváci a zpěvačky ze všech zúčastněných zemí. A tak se v květnu 1956 ve švýcarském Luganu konala první písňová soutěž – Velká cena Eurovize (dnešní Eurovision Song Contest).

Zpočátku hrála hlavní roli televize jako médium: Soutěž měla napomoci jejímu technickému rozvoji, ať už šlo o barvu, pohyblivé kamery nebo živé vstupy z jednotlivých zemí. Eurovize tak byla jakousi technickou laboratoří se 150 miliony diváků a kromě sportovních přenosů dodnes neexistuje úspěšnější formát televizní zábavy.

Stanovy soutěže zakazují politizaci vystoupení. A přestože se to oficiálně stále důrazně popírá, stalo se ze soutěže Eurovize – ať chceme nebo ne – vlastně od samého počátku politikum. Podobně jako jsou politikum třeba i olympijské hry nebo fotbal.

Písňová soutěž Eurovize je politikum skrz naskrz

Politický byl vlastně už samotný vznik soutěže, jíž se mohlo zúčastnit jako zakládající člen (donedávna ještě nacistické) Německo. V roce 1957 pak asi mnoho států muselo pořádně zatnout zuby, když měly jet soutěžit do Frankfurtu nad Mohanem - tedy do země, která na ně jen pár let předtím házela bomby nebo je násilně obsadila.

Politické bylo třeba i to, že se do soutěže zapojila počátkem 60. let  jugoslávská televize - aby neztratila kontakt se Západem. Politikum bylo i to, že se zde museli v době kyperského konfliktu v 70. letech vedle sebe snášet Řekové a Turci.

Nejednou v textech soutěžních písní zaznívala ekologická či protiválečná témata. Určitě třeba není samo sebou, že sedmnáctiletá Němka Nicole v roce 1982 zvítězila se skladbou Ein bisschen Frieden v době vrcholícího protijaderného hnutí a války o Falklandy. A je snad náhoda, že Ukrajinka Džamala (Jamala) loni vyhrála s písní 1944 (o deportacích krymských Tatarů z rozkazu Stalina) dva roky po ruské anexi Krymu? Nevěrohodně tehdy působila argumentace Evropské vysílací unie, že píseň neobsahuje politický projev, nýbrž politická fakta.

Tím to samozřejmě zdaleka nekončí. Politický náboj měla soutěž v roce 2005 po oranžové revoluci v Kyjevě, kde se konala po vítězství Ukrajinky Ruslany. Moskevského finále v roce 2009 zase využili homosexuálové, kteří svou demonstrací chtěli upozornit na pošlapávání svých občanských práv a (marně) doufali, že je policie díky soutěži nechá na pokoji. A v živé paměti jsou tahanice o to, zda se vůbec smí Eurovize konat v Ázerbájdžánu – autokratické zemi, kde se porušují lidská práva.

Eurovize spojuje Evropu

V 80. letech se začala vytvářet samostatná fanouškovská komunita. Příznivci soutěže sice podporovali především svého kandidáta, ale evropská pospolitost tu vždy hrála hlavní roli. Po pádu železné opony dokonce byla Eurovize (vedle komornějších Her bez hranic) jednou z prvních evropských institucí, které spojily Západ a (bývalý) Východ. Východoevropské země se mohly do soutěže zapojit od roku 1993, tedy 10 let před velkým rozšířením Evropské unie.

Eurovize umožnila státům prezentovat se takové, jaké si přály být: moderní, barvami hýřící, nesovětské, s vlastní identitou a tak trochu excentrické. Byl to vlastně něco na způsob castingu na přijetí do EU – nikoliv prostřednictvím papírů a předpisů, ale tance, zpěvu a zábavy. Zavedený systém pořádání soutěže v zemi, jejíž zástupce zvítězil v předchozím ročníku, navíc přispěla k sebepropagaci těchto zemí.

Pro někoho se Evropa stala synonymem popu a píseň je možná také tím, co ji drží pohromadě. Dodnes nejslavnějším vítězem Eurovize zůstává švédská ABBA, která v roce 1974 prorazila s hitem Waterloo. A třebaže soutěž možná nastartovala nejednu úspěšnou kariéru, je třeba přiznat, že hudba tu přece jen hraje druhořadou roli. Upřímně řečeno: Kdo si dnes vzpomene na některé z předchozích vítězů, pokud se později alespoň nějak výrazněji neprosadili nebo pokud jejich vítězství neprovázela kontroverze?

Soutěž Eurovize je totiž v první řadě kulturně-politicko-společenský fenomén a odráží evropskou skutečnost – a vždy tomu tak bylo. Evropa by se v tomto ohledu možná mohla od Eurovize lecčemu přiučit - třeba jak úspěšně zkombinovat národní i evropský prvek nebo že dynamika přichází z míst, odkud bychom to nejméně čekali.

Anebo že Evropa je něco víc, než jen byrokracie a předpisy, a že evropská politika může zároveň vést k posílení národní identity v dobrém slova smyslu. A hlavně a především, že lidem se dá určitě věřit víc než politikům – udělali například z vousaté zpěvačky Conchity Wurst (neboli rakouského travesti zpěváka Thomase Neuwirtha) před třemi lety královnu soutěže, což by si asi z politiků troufl jen málokdo.

Conchita Wurst | zdroj: Profimedia

Navzdory tomu všemu má zdůrazňování nepolitičnosti soutěže velký význam – jinak by asi těžko bylo možné, aby se jí vedle sebe účastnily země jako Rusko a Ukrajina, Ázerbájdžán a Arménie nebo Řecko a Makedonie. A možná právě to činí Eurovizi zajímavou a přitažlivou: když se političtí protivníci dokáží na pódiu snést a respektovat a jejich spor se  vlastně dostává tak nějak na druhou kolej.

Letos politika definitivně zvítězila

Zcela proti tomuto duchu je proto letošní ročník, který se koná v Kyjevě a uskuteční se bez zástupců Ruska. Ukrajinská tajná služba SBU totiž zakázala vstup do země ruské zpěvačce Juliji Samojlovové kvůli návštěvě anektovaného Krymu. Ruská státní televize Pervyj kanal proto nebude vysílat letošní soutěž, což znamená ztrátu přinejmenším deseti milionů ruských diváků.

Po marných snahách přesvědčit Ukrajinu, aby zrušila Samojlovové zákaz vstupu do země, EBU navrhla, aby ruská televize buď vyměnila interpretku, anebo aby se zpěvačka zúčastnila soutěže formou přímého přenosu z Moskvy. Obě varianty ale ruská televize odmítla.

Samojlovová vystoupila v Kerči v létě 2015, tedy více než rok po ruské anexi Krymu. Kyjev ale označuje cesty na poloostrov bez vědomí ukrajinských úřadů za porušení zákona, které trestá zákazem vstupu na Ukrajinu. Tento postup se zatím vztahoval pouze na soukromé cesty, u obchodních a diplomatických cest Kyjev od této praxe upouštěl. Nyní oznámil, že zákaz vstupu v souvislosti s cestami na Krym se bude vztahovat i na akreditované ruské novináře.

 

Pravým důvodem ale mohou být obavy Kyjeva, že by Rusko případného vítězství svého zástupce na ukrajinském území neopomnělo propagandisticky využít. A šance na vítězství Samojlovové je velká: zpěvačka upoutaná od dětství na invalidní vozík (jako druhá v historii soutěže) je díky svému vystoupení na zahájení paralympijských her v Soči v roce 2014 známá na celém světě.

Experti její píseň Flame is burning označovali za jednoho ze žhavých favoritů. Rusko oznámilo, že zpěvačka bude Rusko na Eurovizi (která je v zemi velice populární a má velkou sledovanost) zastupovat příští rok. Pro EBU to znamená ztrátu zisku a je otázka, zda Ukrajinu či Rusko čeká za tento incident nějaký trest.

Češi zatím pohořeli a zájem diváků tomu odpovídá

Až do začátku 90. let byla soutěž převážně doménou Západoevropanů, po pádu železné opony se ale stále více začali prosazovat i účastníci z Východu. Česká republika se do soutěže zapojila letos pošesté - poprvé až v roce 2007, a to jako jedna z posledních zemí v Evropě. V roce 1968 si sice na 13. ročníku Eurovize zazpíval Karel Gott (skončil na 13. až 15. místě), ale tehdy jako reprezentant Rakouska (což zase není nic tak neobvyklého - Kanaďanka Céline Dionová například v roce 1988 vyhrála za Švýcarsko).

 

Českým interpretům se nedařilo – přes semifinále postupně neprošli Kabáti, Tereza Kerndlová ani Gipsy.cz. V roce 2009 pak Česká televize oznámila, že se Eurovize 2010 nezúčastní kvůli nezájmu veřejnosti a nízké sledovanosti. Návrat se uskutečnil až v roce 2015 ve Vídni, Marta Jandová a Václav Noid Bárta ale opět ze semifinále nepostoupili.

Do finále se loni poprvé dostala česká zpěvačka Gabriela Gunčíková, s písní I Stand ale obsadila předposlední místo – od porot dostala 41 bodů, od diváků ani jeden. Za ní skončilo už jenom Německo, které tak "obhájilo" 26. příčku z roku předchozího. Letos Česko poslalo do boje Martinu Bárta (anebo snad Martinu Bártu? Jazykovědci prominou...), i ta však může s písní My Turn na velké finále zapomenout.

Soutěž, kterou každoročně sleduje kolem 180 milionů televizních diváků, se živě vysílá nejen v Evropě, ale i v Číně, Kazachstánu, Austrálii, na Novém Zélandu nebo v USA.