Hmyz je druhově vůbec nejhojnější skupinou pozemských tvorů a co do tvarové a funkční bohatosti se mu mohou rovnat snad jen obratlovci. Mezi jeho zástupci nalezneme i reprezentanty různých exotických životních strategií. Vzácností nejsou jedovaté či nechutné druhy ani zástupci oplývající výstražným zbarvením, kamufláží nebo napodobující jiné, často nebezpečné, organismy. 

Podmínky na povrchu naší planety se stále mění. Úrodné oblasti vznikají a zanikají, nebo se alespoň přesouvají. Nemusíme hned myslet na katastrofické události typu zemětřesení, sopečných výbuchů či záplav. Třebaže i ty hrají ve vývoji krajiny důležitou roli, v dlouhém časovém měřítku jsou daleko významnější relativně pomalé změny mořských proudů nebo postavení Země vzhledem ke slunci. 

Naše představy o evoluci rostlin mají stále povážlivé mezery. Nemusíme se ani vracet do dávných prvohor, kdy cévnaté rostliny odstartovaly svou expanzi na souš. Jasná zatím není ani evoluce konkrétních skupin cévnatých rostlin, čeledí, jako jsou třeba brukvovité nebo růžovité rostliny. Porozumění jejich historii a příbuzenským vztahům by přitom mohlo mít zásadní důsledky mimo jiné pro šlechtitelství. 

V uplynulých dnech se tiskem prohnala smršť senzačně vyhlížejících zpráv: Lékaři objevili v lidském těle nový, dosud neznámý, orgán. Jak už to s podobnými objevy bývá, skutečnost je o něco složitější. 

"V chemtrailech jsou na hliníku namražené bakterie, z nichž jeden druh je obzvlášť nebezpečný – toxoplasma. Je to mutant, něco mezi virem a bakterií. Té se dá zbavit častým pitím kávy bez mléka během dne, …"

Učení a předávání zkušeností obvykle považujeme za bytostně lidský znak, i když do jisté míry ovládají tyto vymoženosti rozvinuté nervové soustavy také někteří další živočichové. Jednodušší živočišné formy, rostliny a ostatní mnohobuněčné organismy je potom využívají alespoň v náznaku – u rostlin se například nedávno podařilo prokázat přítomnost podmíněných reflexů. Že by se ale dokázali učit, a své zkušenosti předávat, také prvoci? 

O prostředí mořských hlubin se někdy mluví jako o poslední neprozkoumané oblasti na Zemi. Třebaže se ve světle moderních metod dálkového průzkumu takové řeči mohou zdát přehnané, každá další výprava do hlubin jim dává za pravdu.

Tato otázka možná zní jako z mateřské školky, ve skutečnosti si s ní ale lámou hlavu nejvýznamnější vědecké kapacity už celá desetiletí. Nikdo neočekává, že nám ostatní primáti na počkání složí a odrecitují sonet, proč se ale jejich zvukové projevy svou informační úrovní lidské řeči alespoň neblíží?