Třebaže se nám to může zdát zvláštní, anatomická stavba velké části savců, včetně našich nejbližších příbuzných, se od lidské v jednom důležitém aspektu liší. Spíše pravidlem, než výjimkou, je mezi savci přítomnost pyjové kosti. Žerty stranou, pyjová kost představuje u druhů, které se její přítomností mohou chlubit, důležitou podporu při pohlavním styku. Její velikost je extrémně různorodá a na první pohled je zřejmé, že kost má za sebou velmi bouřlivé evoluční změny. Proč se ale u některých savců vyskytuje, zatímco jinde chybí? Měl ji i společný předek všech savců? A proč v evoluci člověka vymizela?

Není tomu tak dávno, co vědecké týmy světových mocností – Spojených států, Velké Británie, Ruska, ale třeba také Japonska – závodily o první navrtání tajemných podledovcových jezer ve věčně zmrzlé Antarktidě. Srovnatelné útvary se nikde jinde na světě nevyskytují. Kontinentální ledovcový štít se v dnešní době nachází kromě Antarktidy už jen v Grónsku, tam jsou ale podložní nádrže periodicky propojené s povrchem. Antarktická podledovcová jezera oproti tomu mohou být odříznutá pod kilometry ledu až miliony let.

O tom, že se jazyky v čase mění, nemůže být pochyb. Nemusíme jít ani tak daleko, jako do renesance – stačí porovnat dnešní češtinu třeba s tím, jak se mezi sebou bavili naši předkové před sto lety. Když vyrazíme dále do minulosti, můžeme sledovat příbuzenské vztahy mezi jednotlivými jazyky a jejich spojování do jazykových rodin, jako je například indoevropská. 

Kdo by neznal film Jurský park, ve kterém se skupině vědců podaří oživit, pravda, spíše křídové, ale o nic méně impozantní zástupce druhohorních dinosaurů. Klíčem jejich úspěchu se ve fantazii tvůrců stal komár zalitý v jantaru, respektive krev, kterou krátce před svým skonem z dinosauřích těl nasál. 

Výzkum podmíněných reflexů je nerozlučně spjat se jménem ruského vědce Ivana P. Pavlova. Snad každý někdy slyšel o jeho pokusech se psy, při kterých své svěřence navykl na zvonění před jídlem. Po nějaké době začali psi natěšení na svou denní dávku potravy slinit už při samotném zvuku zvonku: Ivan Petrovič u nich přenesl reakci na primární podnět i na podnět zcela zástupný.

Pohřební rituály jsou tak pestré, jako lidstvo samo a dalo by se říct, že ty standardní, evropské, patří mezi "nejnudnější". Zejména různé kultury lovců a sběračů často nakládají s lidskými ostatky velmi neobvykle. Mumifikace, nebo naopak destrukce či rituální kanibalismus, nejsou žádnou výjimkou. Všechny podobné praktiky jsou přitom svázané rituálními příkazy. Nejedná se tedy o žádné bezhlavé řádění.

Ne nadarmo se lidé děsí Alzheimerovy choroby, stařecké demence a dalších poruch paměti spojených se stářím. Paměť hraje v našem životě centrální roli. Dalo by se dokonce říct, že dlouhodobá paměť nás ze značné míry definuje jako jednotlivce – i když, přinejmenším v tom, jak nás vnímají ostatní, hraje nezastupitelnou roli také osobnost.

Studium lidské únavy se na první pohled může zdát poměrně nudným oborem. Ovšem jen do té doby, než si uvědomíme, jak výrazným faktorem našich životů vlastně je vyčerpání. Aby toho nebylo málo, mentální a fyzický výkon člověka během dne pouze neklesá, ale spíše se proměňuje.