Mimozemský život si obvykle představujeme na povrchu, případně mělce pod povrchem, cizích planet. Autoři sci-fi a badatelé v oboru astrobiologie si však už dávno uvědomili, že pevný povrch nemusí být pro živé organismy žádnou hranicí.

Není žádným tajemstvím, že úspěchy a neúspěchy ovlivňují víc než jen naši náladu. I ty nejobyčejnější zážitky mají vliv na hladinu hormonů, například pohlavních, nebo adrenalinu, které se účastní složitých drah regulujících stres či imunitní odpověď organismu. Lidová moudrost, že vítězům se hojí rány nejrychleji, tak nemusí být daleko od pravdy.

Kukuřice je jednoděložnou rostlinou z čeledi lipnicovitých. Jinými slovy, ač se to může zdát neuvěřitelné, kukuřici můžeme zařadit mezi "obyčejné" trávy. Pravda, do stejné skupiny spadá i pšenice a rýže, tedy potraviny, které jsou spolu s kukuřicí zodpovědné za zhruba 60 procent ročního kalorického příjmu lidské populace. Žádná jiná obilnina se ale svému divokému předku nevzdálila tolik, jako kukuřice. 

Pro autory vědeckofantastické literatury není křemíkový život ničím novým. Ať už se podíváme na slavný Star Trek, nebo nahlédneme do románů a povídek bezpočtu spisovatelů, tvory založenými na tomto prvku se to v nich jen hemží. Proč zrovna křemík? 

Polární noc nepředstavuje problém jen pro dobrodruhy a obyvatele oblastí ve vysokých zeměpisných šířkách. Několik měsíců téměř úplné tmy, kdy slunce ani nevykoukne nad obzor, spolehlivě ukládá ke spánku i zdejší přírodu. Ještě výraznější následky než pro suchozemské ekosystémy má polární noc pro přilehlá moře. 

Slavné dílo mistra hororu Alfreda Hitchcocka Ptáci zná asi každý. Jen málokomu nepřeběhl mráz po zádech, když se vysmívaní opeřenci s "ptačími mozečky" začali organizovaně vrhat na lidi s úmyslem je uklovat. Nejnovější objev týkající se evoluce ptačího mozku sice není tak spektakulární, ale má podobné vyznění. Ne snad, že by se nás ptáci snažili vyhubit, ale jejich mozek se naším přičiněním mění. Zastřelení ptáci mají prokazatelně menší mozky než jejich příbuzní, kterým se podařilo uniknout. Dlouhodobý lov tak vytváří silný evoluční tlak na zvětšování mozku u ptáků.

Není náhodou, že pavouci v tolika lidech vyvolávají úzkostné pocity. Jedná se totiž o téměř dokonalé predátory. Trpělivě vyčkávají uprostřed svých důmyslných pastí, jen aby mohli bleskově vystartovat na první kořist, která se v síti zachytí. Masivní kusadla, jedy, perfektní zrak a akrobatické schopnosti jsou už potom jen pomyslnou třešničkou na dortu jejich loveckých přizpůsobení. Přesto se v přírodě najdou tvorové, kteří se na lov těchto dravců specializují. Nemusí se přitom jednat o několikanásobně větší obratlovce. Jedněmi z nejsmrtonosnějších pavoučích predátorů jsou ploštice zákeřnice.

Když některé ptáky vidíme rejdit ve vzduchu, připadá nám, jako by snad ani nikdy nepřistávali. Třeba takoví oceánští ptáci opravdu vydrží ve vzduchu celé dny. Na paty jim ale šlapou i docela "obyčejní" tažní ptáci, z nichž někteří obývají i naše zeměpisné šířky. Nejznámějšími z těchto přeborníků jsou nepochybně rorýsi.