Český průmysl kolabuje. Před zraky zkoprnělé vlády

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Tomáš Chalupa

Ať se nám to líbí či nikoliv, motorem české ekonomiky je průmysl. Naše závislost na průmyslu je nejvyšší z celé Evropy. Bez něj se náš ekonomický růst zastaví. Jenže majitelé fabrik a průmyslových podniků bijí na poplach, protože nemají dostatek pracovní síly do výroby. A kvůli neschopnosti vlády ji ani nemají kde brát.

Obráběč kovů patří mezi méně populární profese. Ilustrační snímek

Obráběč kovů patří mezi méně populární profese. Ilustrační snímek,zdroj: Profimedia.cz

V zemi je průměrná nezaměstnanost pod šesti procenty. To jinými slovy znamená, že každý, kdo chce pracovat, už práci má. Podle sociologů je pětiprocentní nezaměstnanost absolutním minimem v každé společnosti.

Pět procent je prostě zlomek populace, který pracovat nechce. Jenže podle analýzy Asociace exportérů zveřejněné minulý měsíc, v průmyslu chybí minimálně 70 tisíc lidí, některé odhady však mluví až o 100 tisících pracovníků. Bez nich se český průmysl nejenže nemůže rozvíjet, ale naopak upadá a ztrácí konkurenceschopnost.

Původně se mluvilo o tom, že problém tkví ve školství, který nemá odpovídající strukturu. Místo do učňovských oborů se desetitisíce mladých lidí hlásí na gymnázia, obchodní akademie a následně na vysoké školy.

Už léta znějí hlasy upozorňující na to, že máme moc magistrů filozofie a málo obráběčů kovů, svářečů nebo třeba šiček. Průmyslníci volají po změně vzdělávacího systému, protože trh práce další humanitní mudrce nepotřebuje, potřebuje více českých zlatých ručiček ke strojům.

Makat rukama není in

Něco na tom možná bude, ale problém není ve struktuře školství jako takové, spíš v trendech a očekáváních dnešní mládeže. Žijeme v industriální zemi, ale v postindustriální době. Mladým lidem je vtloukáno do hlavy, že je potřeba mít co nejvyšší možné vzdělání.

Bakalář bude za chvíli to samé, co vyučený s maturitou, magistrů bude jako much, je potřeba sbírat MBA a další tituly a upíchnout se nejlépe někde v bance, managementu, státní správě, a nebo vůbec nejlepší je rozjet vlastní podnikání a do třicítky se stát milionářem.

Komu se do práce příliš nechce, může vycestovat, na své pouti zkoumat sám sebe a sbírat silné emoční zážitky. To je dneska velmi populární. Jít na učňák je sice perspektivní, takový člověk rozhodně nebude mít o práci nouzi, ale bohužel to prostě nikoho netáhne.

I přes nesporné zvýšení platů a nejrůznější benefity, na které dnes firmy lákají mladé lidi, práce v průmyslu je ale pořád "jen" práce rukama, dost často u pásu, a samozřejmě na směny. Je jedno, že si dělník ve velké fabrice vydělá více než třeba středoškolský učitel, rodiče prostě své ratolesti na dráhu CNC obráběčů nebo frézařů posílat nechtějí.

A možná sami kapitáni českého průmyslu by se mohli zeptat sami sebe, co studují jejich děti a kde pak případně hledají pracovní uplatnění. V pásové výrobě to nejspíš nebude.

Průmyslníci už každopádně pochopili, že čekání na změnu českého školství je jako čekání na Godota. Než se změní školský systém a nastoupí (hypoteticky) nová generace lačnící po práci v průmyslu, bude to trvat deset i více let.

Cizince nebrat. Co pak s nimi, že?

Do fabrik ale musí někdo nastoupit ihned. Jediná cesta je tedy zahraničí. Vynikající zkušenosti jsou s lidmi z Vietnamu nebo Ukrajiny. V pracovitosti často předčí domácí kolegy a průmysl je na ně zvyklý už delší dobu. Proto je nepochopitelné, proč vláda blokuje příchod lidí právě z těchto zemí. Respektive možná vědomě neblokuje, ale víza prostě nevydává, nebo vydává velmi pomalu.

Mnohaměsíční čekání na razítko komplikuje a brzdí firmy v rozvoji, pro některé z nich je to otázka téměř existenční. Některé firmy odmítají uzavírat smlouvy, protože vědí, že na jejich realizaci nebudou mít kapacity. Jiné zase nespouštějí projekty, které by jinak zvládly, ale nemají pro ně personální zabezpečení.

Vláda Bohuslava Sobotky sice tvrdí, že chce firmám pomoci, ale podle informací z terénu je situace zcela opačná. Ministerstvo zahraničí nekoná a jen z ujištění, že se situace řeší, se ještě nikdy nic nepostavilo ani nevybudovalo.

Příliš slibně navíc nezní ani varování ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka před nekvalifikovanou pracovní silou z Východu. Pokud se prý ekonomický růst zpomalí a o služby těchto lidí nebude zájem, co pak s nimi? Přednost by podle něj měl firmy dát raději českým nezaměstnaným. Ježe to je oněch pět procent, které už prostě pracovat nehodlají.

Ministr Mládek v této věci uvažuje zcela nepochopitelně. Nadupaná ekonomika zoufale potřebuje další pracovní síly, aby se její kola točila, ale místo cizinců se bude zoufale lovit v tuzemských už téměř prázdných úřadech práce. Reálně tak hrozí kolaps průmyslu, který prostě nebude schopen dále udržet výrobu na stávající úrovni.

Některé firmy proto už zvažují nebo dokonce realizují přesun výroby na Východ. Někteří jen na sousední Slovensko, jiné až do Číny, kde je pracovníků prakticky neomezený počet. To ovšem znamená, že firmy budou také v těchto zemích platit daně.

Celému problému se nevěnuje příliš velká pozornost, nebo rozhodně ne taková, jakou by si zasloužil. Až se za půl roku nebo za rok vynoří negativní zprávy o růstu českého HDP, případně výrazném poklesu tuzemské průmyslové výroby, nikoho by to nemělo překvapit. Socialisté v čele s Janem Mládkem kvůli samé starosti o české nezaměstnané přehlédli, že jim najednou kamsi zmizel celý český průmysl.

Tagy: Česko domácí Sobotkova vláda česká vláda česká politika česká ekonomika český průmysl domácí ekonomika

Zdroje: Vlastní