Hraje se o 11,5 miliardy. Přesně tolik by mělo přinést zdanění církevních restitucí, pokud by tedy návrh poslanců KSČM prošel. Nechme teď chvíli stranou, zda je to návrh správný či nikoliv, a rovnou se podívejme na to, jestli má reálnou šanci projít. Odpověď je, že nemá.

Přestože by Babiš a část politiků z ČSSD návrh podpořili, reálně by hrozil pád vlády. A to nikomu z koaličních politiků, ať se jim restituce nelíbí sebevíc, prostě nestojí za to. Je totiž prakticky jisté, že by lidovci skutečně vládu opustili.

Jurečka to řekl zcela jednoznačně. Přestože o restitucích není v koaliční smlouvě ani slovo, byla prý údajně uzavřena jakási gentlemanská dohoda, v níž se všechny koaliční strany zavázaly, že nechají restituce volně a bez problémů plynout. Právě na tuto dohodu se Jurečka odvolává.

Babiš má k podpoře komunistického návrhu hned několik důvodů. Jednak neomylně cítí, že na tomto tématu lze nahnat politické body. Jen málo věcí v naší zemi je tak nepopulárních a setkává se s takovým odporem většiny obyvatel, jako jsou církevní restituce.

Babiš také vidí, že finanční kompenzace jsou gigantické a jejich výpočet stojí na vodě. Samozřejmě se mu líbí i možnost dostat do rozpočtu 11 miliard.

Důvody sociálnědemokratických hejtmanů jsou jiné. I oni sice loví voličské hlasy, ale hlavní důvod je, že na kraje v současnosti míří stovky žalob církví. Hejtmani chápou, jaké následky má celá situace.

Byly to představitelé bývalé vládní koalice, kteří před dvěma lety do nekonečna omílali, že právě díky církevním restitucím se stát vyhne tisícům žalob od církví. Restituce byly prezentovány jako jakýsi druh mimosoudního vyrovnání. Stát vydá majetek a zaplatí kompenzace a církve se přestanou se státem soudit.

Církve se sice přestaly soudit se státem, ale začaly se soudit s kraji, obcemi a soukromými osobami. A jde o stovky žalob. Právě tahle situace způsobila, že hejtmani hodlají podpořit komunistický návrh.

Tento moment je skutečně rozhodující z hlediska toho, jak na celou věc nahlížet. Stát se dostal do zcela nevýhodné situace, kdy už se zavázal vyplácet kompenzace a vydávat majetek, a přesto čelí vlně žalob, které hrozily i před tím, než vůbec restituce začaly. V tomto ohledu šlo tedy o plané sliby Miroslava Kalouska, Karla Schwarzenberga a Petra Nečase.

Soudní tahanice neskončily. Marián Jurečka sice tvrdil, že žijeme v právním státě a v něm o těchto věcech má rozhodovat soud a ne politici, ale v tom případě tedy měl stát nechat církve, ať si svůj majetek vybojují u soudu, tak jak to v právním státě chodí. Bez restitucí, bez náhrad.

Situaci komplikuje fakt, že doposud nebyl zveřejněn žádný seznam majetku, který má být vydán. Nikdo také netuší, za jaký majetek byly vyplaceny finanční kompenzace. Vše je tajné, katolická církev tvrdí, že seznam vydávaného majetku má, ale nehodlá ho zveřejňovat, aby nedošlo ke spekulacím a manipulacím s majetkem.

Bývalý ředitel Státního pozemkového úřadu Petr Šťovíček ještě na konci roku 2013 říkal, že žádný takový seznam neexistuje. Následně pak byl odvolán Jurečkou, nicméně ani jeho nástupce žádný seznam nezveřejnil. 

Ale zpátky ke zdanění restitucí - sice je to možná ospravedlnitelná snaha, ale její výsledek je jasný. Kvůli restitucím Babiš ani Sobotka koalici nerozpustí a pro lidovce je to téma natolik zásadní, že by zřejmě skutečně vládu potopili. Navíc by byl podobný zákon napaden církvemi u Ústavního soudu, protože by retroaktivně měnil dojednané podmínky.

Zkrátka chyby se udělaly už v minulosti, kdy byly parametry celého transferu majetku a peněz nastaveny zcela nepochopitelně a nepřezkoumatelně. Je to chyba tehdejší vlády a dnes už na tom půjde těžko něco měnit. K národu by měli promlouvat především Miroslav Kalousek a Karel Schwarzeneberg a vysvětlovat, jak k současné situaci mohlo dojít, a proč před dvěma lety lidem neříkali pravdu.

Samostatnou kapitolou je pak chování katolické církve (restituce se sice netýkají jen jí, ale právě ona je nejvíc vidět). Už jen humbukem kolem restitucí si neudělala u veřejnosti největší reklamu. Dosáhla však svého, restituce byly schváleny. Vlna nových žalob na kraje, obce a soukromé osoby znovu začíná jitřit vášně a emoce. Církev se evidentně o svou pověst a obraz ve společnosti příliš nezajímá, protože právě páchá mediální sebevraždu v přímém přenosu. Bude těžké vysvětlovat občanům, že skromná a pomáhající církev sice dostává všechno, co chtěla a

na čem se se státem dohodla, ale stejně se ještě soudí o to, na co si sama dělá nárok. Tuzemská církev zkrátka nepotřebuje ovečky, stačí jí pole a kravíny.