Emmanuel Macron chce řídit nejen Francii, ale také Evropu. Potvrdil to v Salcburku, kde na setkání s šéfy vlád Česka, Rakouska a Slovenska vystupoval jako Emmanuel Bonaparte – malý postavou, zato velký sebevědomím.

Má na to, řeknete si, vždyť je za ním velká země, mocnost se slavnou historií. Jistě, to je pravda. Jenže se sebevědomím by měl šetřit, protože galský kohout je vážně nemocný, podlamují se mu nohy.

Francouzi vybudovali sociální stát, který je neudržitelný a strhává je do propasti. Pro názornost několik čísel: Veřejné výdaje ukrajují z hrubého domácího produktu přes 56 procent, nejvíc mezi vyspělými státy. Dluh je na sto procentech HDP a nezaměstnanost nad devíti procenty. Bez práce je víc než pětina Francouzů do pětadvaceti let.

V takovém průšvihu se přirozeně hledá viník. Macron ho Francouzům předhodil. Ukázal na levné pracovníky z nových zemí unie, kteří jim berou práci, a jejich přítomnost v zemi galského kohouta označil za sociální dumping.

Jak zblbnout voliče

Sociální dumping, kterým se nejen Macron, ale i rakouský kancléř Christian Kern, v Salcburku oháněli, je přitom nesmysl. Někdy se však politikům vyplatí opakovat i nesmysly – až do zblbnutí voličů.

Dumping je pojem spojený se zbožím. Člověk, tedy ani pracovník, však zboží není. Otroctví je přece v Evropě zakázáno.

Dumpingem se nazývá postup, kdy firma z jednoho státu prodává na území jiného státu zboží za cenu nižší než v domovském státu nebo za cenu pod výrobními náklady.

Obchodník se k němu může uchýlit, když množství určitého výrobku dosáhne v zemi takové úrovně, že výrobek není možné prodat. A tak, aby minimalizoval ztráty, se ho snaží za každou (dumpingovou) cenu vyvézt, i za cenu nižší než nákupní anebo výrobní.

Takový byznys může fungovat mezi státy, které odděluje celní hranice, jinak by se levné zboží mohlo obchodníkovi (výrobci) vrátit jako bumerang a zruinovat ho. Jenže Evropské hospodářské společenství, předchůdce dnešní unie, odbouralo cla už v roce 1968.

Pracovníci, které české nebo slovenské firmy vysílají do západních (starých) států unie, však nedostávají nižší mzdu než doma, firmy neprodávají jejich práci levněji než v domovském státě. Takže jaký dumping?

Politici z nových států unie však na špek s dumpingem skočili. Tím vlastně přistoupili na argument, že firmy z jejich zemí dělají něco nepoctivého, protože dumping je nekalá praxe. Tak je aspoň popsán ve Všeobecné úmluvě o clech a obchodu i v několika dokumentech Evropské komise.

Byrokracie bez hranic

Firmy, které vysílají pracovníky do cizí unijní země, musí jejich platy přizpůsobit tamní legislativě už od devadesátých let minulého století. Před jednadvaceti lety vydala Evropská komise směrnici 96/71/ES (o vysílání pracovníků, podle které státy tehdejšího Evropského společenství postupně upravovaly své zákony).

Směrnice stanoví zásadu, že vyslaný pracovník má v cizím státě pobírat aspoň tamní minimální mzdu, pokud jeho pracovní pobyt trvá měsíc a déle. (Ve Francii teď musí zaměstnavatel vyslanému pracovníkovi platit tamní minimální mzdu, která je 1490 eur, tedy 40 tisíc, pokud tam pracuje už osm dnů.)

Loni Evropská komise vydala směrnici, která mezi regulované vyslané pracovníky zařadila také řidiče kamionů. Píše se v ní, že pokud pracovník v cizí zemi stráví více než 3 dny v měsíci (za den se pokládá pobyt delší než 6 hodin), mohou se na něj vztahovat nejen mzdové, ale i všechny pracovně právní předpisy (!) státu, do něhož je vyslán.

Některé země, mezi nimi Česko, podaly proti směrnici námitku, a tak ji komise přezkoumává. Francouzi, Němci a Rakušané ji však už zařadili do svých legislativ. Ve Francii je obsažena v zákonu, který prosadil tehdejší ministr hospodářství a dnešní prezident a kterému se přezdívá Loi Macron.

V revizi směrnice o vysílání pracovníků je také uplatněna zásada "za stejnou práci na stejném místě stejná odměna". Směrnice už nepočítá s minimální mzdou, používá pouze slovo "odměna", které si každá vláda může vyložit po svém.

Podle směrnice by měla firma vyslanému pracovníkovi poskytnout i příspěvky a příplatky, které v zemi, kam ho vyslala, vyplývají z kolektivních dohod na národní úrovni. Kromě toho by smlouva pracovníka měla být v souladu s pracovními předpisy státu, do něhož přijíždí.

Pokud by státy tato pravidla důsledně uplatňovaly, malým firmám by vysílání pracovníkům prakticky znemožnily. Bylo by nejen finančně, ale především administrativně neúnosné.

Francie náš vzor?

V Salcburku Macron pravil: "Jednotný evropský trh a volný pohyb pracovníků nemají za cíl zvýhodňovat země, které prosazují oslabování sociálních práv."

Víte, jaká práva má francouzský prezident na mysli? Jsou obsažena v zákoníku práce. Takže si je můžete přečíst. Má to však háček.

Francouzský zákoník práce (Code du tratil, zde), který nemá ve světě obdoby, se skládá z 906 494 slov. V tištěné formě zabere kolem 3000 stran. Slovo "ochrana" (protection) se v něm vyskytuje na 367 stránkách.

Sami Francouzi označují předpis za nafouklý a nečitelný. Takže raději sáhněte po francouzských klasicích. Jsou nejen kratší, ale také čtivější. Zkuste to třeba s Dumasem starším a Třemi mušketýry.