Začněme zmíněným americkým prezidentským kandidátem. Vlasy si kvůli němu rvou sami republikáni, protože dobře vědí, že Trump ve skutečnosti není žádný straník, ale prostě nechutně bohatý podnikatel, který by klidně kandidoval i sám na vlastní triko, pokud by se mu to u republikánů nevyšlo.

Argumentů, proč je Trump špatný kandidát na prezidenta a proč nemůže porazit Hillary Clintonovou, je celá řada. Faktem ovšem zůstává, že Trump vyřadil všechny ostatní republikány a strhl na sebe pozornost davů.

Jak je možné, že někdo takový mohl v primárkách uspět? Je to jednoduché. Trump je nejen alternativní kandidát kritizující byrokracii a celý establishment ve Washingtonu, ale také autentický.

V tom tkví jeho kouzlo pro mnoho Američanů. Říká, co si myslí, bez ohledu na to, že si tím může uškodit. Urazil už koho mohl jeho podpora by tudíž měla být zcela mizivá. Jenže není, byť média zarputile zdůrazňují, kolik lidí Trumpa nesnáší.

Trump je arogantní, prostořeký až sprostý, neurvalý, vulgární, dává nepokrytě na odiv své bohatství, je egomaniak. Voličům se to líbí, tedy ne všem, ale rozhodně většině těch republikánských. 

V táboře demokratů je to podobné s Berniem Sandersem. I on vypadá a mluví jinak než všichni ostatní běžní prezidentští kandidáti. Je sice demokrat, ale hlavně je levičák. V našich poměrech by zakotvil někde u sociálních demokratů. Odmítá se tvrdošíjně vzdát kandidatury, přestože nemá žádnou reálnou šanci porazit Hillary Clintonovou.

O své politice hovoří jako o politické revoluci, Ameriku chce stáhnout doleva, sympatizuje s chudými, zamlouvá se hlavně mladým. U demokratů Sanders sice zdaleka neuspěl tolik jako Trump u republikánů, ale i on je představitelem antisystémového a autentického politika s vlastní vizí.

V Evropě se to alternativními politiky jen hemží

Pokud se podíváme blíže našim luhům a hájům, tak Evropa se doslova plní alternativními politiky i celými stranami. V sousedním Rakousku se uskutečnilo první kolo prezidentských voleb. S velkým náskokem vede Norbert Hofer, populista z extrémně pravicové strany Svobodných, tedy partaje, která je všechno jiné, jen ne systémová.

Na druhém místě skončil nezávislý kandidát Alexander van der Bellen. Býval to předseda zelených, ale do voleb šel jako nezávislý. A třetí skončila rovněž nezávislá Imgard Grissová, předsedkyně Nejvyššího soudu.

To jsou všechno lidé stojící mimo hlavní politické spektrum, nebo dokonce mimo politiku jako takovou. Vládní kandidáti skončili hluboko v poli poražených. Klasické politické strany zkrátka stále více odpuzují voliče, kteří hledají řešení problémů na okraji politického spektra nebo v lidech stojících úplně mimo něj.

Například na Slovensku se po březnových parlamentních volbách dostalo do parlamentu množství malých nových stran, a nešlo zdaleka jen o hnědého banskobystrického župana Kotlebu a jeho Lidovou stranu-Naše Slovensko.

V parlamentu sedí strany s názvy jako Sme rodina, Sieť, Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti či Svoboda a solidarita. Naopak je tam v současnosti jen jediná tradiční politická strana Křesťanskodemokratické hnutí KDH, která vznikla už v roce 1990. Všechno ostatní jsou strany nové a v mnoha případech alternativní.

Nemluvě o slovenském prezidentovi Andreji Kiskovi, který je rovněž člověk původně z nepolitické sféry. Jako autentický a nezávislý kandidát dokázal porazit slovenského premiéra Roberta Fica, který si brousil zuby na prezidentské křeslo. Nepolitik zvítězil nad politikem.

'Nejsme jako oni'

Konečně se můžeme podívat k nám domů. I v Česku není alternativních kandidátů a politických stran úplně málo. Andrej Babiš s heslem 'Nejsme jako oni' sám sebe pasoval do role krále politické alternativy. Pravda, z alternativního kandidáta se nakonec vyklubal celkem tradiční politik, který hraje podle zavedených způsobů, jen možná trochu výstředněji. 

Založil si politickou stranu, ale povolal do ní herce a manažery, a když potřeboval naklonit na svou stranu tisk, místo složité práce s médii si rovnou koupil celé vydavatelství. Babiš si prostě vytváří vlastní systém. ANO je dnes politicko-komerční-mediální projekt zasahující do mnoha sfér.

'Stát jako firma' je další z hesel, které dobře popisuje jeho vztah k zavedenému systému. I Babiš si stále drží jistou míru autenticity. Často rychleji mluví, než myslí, pro urážku nejde daleko. V tom trochu připomíná Trumpa.

Stran, které jdou v mnoha věcech proti politickým tradicím, je však více, než jen Babišovo ANO. Úsvit, Svoboda a přímá demokracie nebo Konvičkova Alternativa pro Česko sbírají voliče, kteří si přejí uzavřít hranice, vystoupit z Evropské unie a zavést přímou demokracii všude, kde je to možné.

Co to všechno vlastně znamená? Jsme svědky přerodu politiky jako takové, o kterém se ostatně mluví už delší dobu. Tradiční strany a stranický politický systém začínají být válcovány rychlokvašnými projekty tu na levém, tu na pravém okraji spektra, stále častěji ale úplně mimo spektrum.

Spásná alternativa?

Už jen dělení na levici a pravici dnes už vypadá tak trochu jako přežitek, stejně jako třeba klasický politický program. Místo politických východisek se navrhují jen pragmatická řešení a sledují konkrétní zájmy. Vhodnou strategii dnes mnozí vidí v halasném kritizování Evropské unie, byrokracie a zavedených jmen na politické scéně, kterým se připisuje neschopnost "pořádně řešit" aktuální "problémy". 

Vypadá to, že tradiční strany nedokážou tomuto tlaku čelit, alespoň prozatím. Nástup nejrůznějších "antipolitiků" a alternativních stran bude proto nejspíš pokračovat i nadále. Nemusí to být nutně špatně, pokud si nováčci přibalí na svou politickou pouť nejen protisystémová hesla a autenticitu, ale také konkrétní program. Jinak je čeká osud Věcí veřejných.

Mluvících hlav a aparátčíků zrozených ze stranických sekretariátů máme mnoho, chybí nám ale lidé, kteří mají vizi a dokážou zůstat sami sebou i v temných politických zákoutích.