Třináctého října 1948 narubal východoněmecký horník Adolf Hennecke na Šachtě Karla Liebknechta v krušnohorském Lugau namísto předepsaných 6,3 kubíku uhlí během jedné směny 24,4 kubíku. Za to jej komunisté z Jednotné socialistické strany Německa (SED) zahrnovali až do jeho smrti v roce 1975 poctami a odměnami. Akce mu přinesla slávu, ale i pohrdání.

Zadarmo ani kuře...

Ve skutečnosti se totiž jednalo o pečlivě připravený podvod, který měl posloužit východoněmecké propagandě. Dvaačtyřicetiletý Hennecke sice opravdu z hloubky 616 metrů narubal během sedmi hodin skoro čtyřnásobek toho, co se od obyčejného horníka během běžné směny očekávalo. Problém byl v tom, že to právě obyčejné a běžné rozhodně nebylo. Hennecke měl k dispozici všechny potřebné prostředky. Sbíječka mu nevynechávala tak často, jak bylo obvyklé, a narubané uhlí se rychle odváželo. Navíc si den předtím pro svůj výkon pečlivě vybral to nepříhodnější místo, den předtím a den potom měl volno, dostal zvláštní porci tuku, který byl tehdy striktně na příděl, tři krabičky cigaret, láhev pálenky a odměnu 50 marek. A samozřejmě slavnostní kytici.

Henneckeho pamětní deska na saské Šachtě Karla Liebknechta | zdroj: Profimedia

Při rekordní směně byl přítomen i fotograf, ale je také možné, že šlo o dodatečně naaranžovaný snímek. Jinými slovy: Byl to zinscenovaný, jednorázový výkon podaný za podmínek zcela se vymykajících realitě. Mýtus kolem dříče Henneckeho se přesto v hlavách mnoha bývalých východních Němců drží dodnes.

K čemu to všechno bylo dobré?

V roce 1948 bylo jasné, že efektivita znárodněných podniků v sovětské okupační zóně zaostává daleko za někdejšími výkony z doby, kdy ještě byly v soukromých rukou. Nebylo to nic neobvyklého, stejně to vypadalo ve všech ostatních socialistických státech.

Jelikož s tím SED ani Sověti nemohli nic dělat, vsadili na svou obvyklou zbraň: masivní propagandu a vymývání mozků. Příkladem byl známý horník Alexej Stachanov, který 31. srpna 1935 v Doněcku narubal za směnu 102 tun uhlí, čímž třináctkrát překonal svou oficiální pracovní normu.

Hrdinou proti své vůli

I v případě Stachanova šlo o zinscenovanou záležitost sovětských komunistů. Namísto pěti dnů v týdnu odpracoval jednu jedinou zvláštní směnu, měl k ruce sedm pomocníků a makal s příslibem tučné odměny. Jeho příklad odstartoval tak zvané Stachanovské hnutí, jehož cílem bylo právě dosažení mimořádných pracovních výkonů. Ale že by to tehdy nějak výrazně zahýbalo s efektivitou komunisty řízeného plánovitého hospodářství, se rozhodně říct nedá.

Pro východoněmeckou verzi Stachanova si vybrali Henneckeho, protože původně vytipovaný horník Franz Franik je s návrhem na rekordní těžbu poslal do háje. Obával se, že by jej za to kolegové havíři nenáviděli. Novodobým hrdinou se ovšem zpočátku nechtěl stát ani Hennecke a bránil se, co to šlo. Nakonec se ale partajníkům podařilo jej přesvědčit. Není přesně známo, co všechno mu za to naslibovali.

Hennecke byl přímo ideálním kandidátem na hrdinu socialistické práce. Narodil se v roce 1905 jako syn havíře ve vestfálském Meggenu, ale nakonec se šel učit na kupce. Jeho otec, případně strýc, u nějž budoucí úderník po smrti rodičů vyrůstal, si zjevně nepřáli, aby Adolf fáral za těžkou práci do dolů. Několikaletá marná snaha najít práci jej ale nakonec k hornické práci donutila. Nejdřív v domácím regionu, od roku 1926 pak v Krušných horách.

Jako spousta jeho kolegů se angažoval v ilegální komunistické organizaci, ale třetí říši přestál víceméně bez úhony – i nacisté koneckonců potřebovali uhlí. Po válce se dal Hennecke k sociálním demokratům, po jejich násilném sloučení s komunisty v dubnu 1946 se pak stal členem SED.

Metály a pocty

Henneckemu se splnění havířské normy na 387 procent bohatě vyplatilo. Rok poté, krátce po vzniku Německé demokratické republiky, byl mezi prvními pěti laureáty Národní ceny NDR I. třídy – dokonce jako jediný dělník. Cena byla dotována částkou 100 tisíc marek.

Stal se vývěsním štítem aktivistického Henneckeho hnutí a v roce 1949 byl "zvolen" do východoněmeckého pseudoparlamentu, kde se udržel 17 let. V roce 1954 se stal členem partajního ústředního výboru, od roku 1958 pak oficiálně pracoval ve státní plánovací komisi. Není ovšem jasné, co tam vlastně dělal.

Posbíral ještě několik dalších metálů. V roce 1964 obdržel Řád Karla Marxe a v letech 1965 a 1970 Řád za zásluhy o vlast I. stupně. A 13. říjen se v NDR na jeho počest slavil jako Den aktivistů, kdy se zaměstnancům udělovala vyznamenání za výjimečné pracovní výkony. Hned v prvním roce 1949 (šest dnů po vzniku Německé demokratické republiky) dekorovali rovných 25 tisíc vzorných pracovníků, tedy zhruba každého sedmistého padesátého z tehdejších téměř 19 milionů obyvatel.

A jaká je pointa celého příběhu? Zatímco soudruzi ověšovali hruď vyzáblého šlachovitého havíře metály, jeho kamarádi z dolu mu nemohli zapomenout, že kvůli jeho zinscenovanému rekordu museli napříště za stejné peníze makat jakou šrouby a podávat vyšší výkony. Splnilo se tedy to, čeho se obával původní kandidát na údernickou ikonu Franz Franik. Vzdor ovšem dlouho nevydržel ani jemu. I on nakonec podlehl a pustil se do boje za zvýšení produktivity práce. Dva roky po svém slavnějším kolegovi byl pak rovněž dekorován Národní cenou a také z něj se ve finále stal poslušný partajní funkcionář.