• Jsou styčné plochy, kde se úvahy o polyamorii potkávají s křesťanstvím, katolickou církví či teologií? Nakolik to, o čem jste mluvila, jde dohromady s takovými klasickými věcmi, jako je desatero či smrtelné hříchy?

Výhodou židovsko-křesťanské tradice je to, že zachycuje obrovský kus dějin, skoro tři nebo čtyři tisíciletí, takže v nejstarších křesťanských textech, v bibli se běžně setkáváme s více manželkami u jednoho muže. Je to tam vnímané jako něco, co samo o sobě není problematické. V části bible, ve které je dekalog, je naprosto normální, že muž měl více žen, přikázání Nesesmilníš se tak nedá vykládat jako věrnost dvou lidí. To je hodně nedůsledné a je to velké překroucení toho textu. V takovém výkladu je nerespekt.

• Jaký je váš výklad?

Nebudu teď asi mluvit o svém výkladu. Hovoří se o tom, že to znamená hlubokou lásku, že nebudu milovat vágně a nízce. To je jiný výklad, který vychází více ze Starého zákona. Myslím si, že skutečně hodnotou Starého i Nového zákona je, že láska fyzická by měla být doprovázená i láskou psychickou, že by to nemělo jít úplně proti sobě, že sex by neměl být nástrojem ponížení někoho, že jsme i zodpovědní vůči tomu, s kým spíme.

To podle mě z té tradice jde vyčíst. Jinak ve Starém zákoně je výrazným motivem rodina i mezilidské vztahy a také určité společenské struktury. V Novém zákoně jsou v nejnovějších spisech už pokusy o budování struktur, i když spíš struktur církevních než zase tolik osobního života. Ale proud Nového zákona je výrazně reformní a reinterpretující stará nařízení, takže tam doopravdy nenajdeme ustanovující pravidla zvlášť pro milostný život. Ježíš je obklopený učedníky, kteří velmi často odešli od svých rodin, aby s ním mohli být.

Ženy, které jsou kolem něho, jsou také velmi často v dost netradiční situaci. Je tam mýtus o prostituci Máří Magdalény, který je vytvořený spíš druhotně až někdy před přelomem tisíciletí. Je tam řečeno, že byla hříšnice, což bible je schopná říct úplně o každém kromě Ježíše, ale rozhodně tam není, že by její hřích byl sexuální povahy. Ježíš sám se opakovaně vůči své rodině chová zvláštně. Říká, že jeho rodina jsou učedníci, kteří jsou kolem něho, a že to primárně není matka s bratry, kteří za ním přišli.

• Teď, jak o tom mluvíte, to vypadá, že bible, nebo možná hlavně Nový zákon, je velmi nonkonformní text, který se ale stal nástrojem konzervativců, kdy církev je vnímaná jako velmi konzervativní instituce. Zní to, jako by to naopak byl velmi buřičský, radikální spis i co se týče mezilidských vztahů.

S křesťanstvím se asi pojí dvě linie, nebo s každým náboženstvím, že může mít buďto konzervující rovinu ustanovujícího zákona, a pak moment, který uskutečňuje to něco dobrého, boží království, který uplatňuje zákony jinak a jde k jejich podstatě.

Magdaléna Šipka | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

To bychom mohli v Novém zákoně najít ve sporu Ježíše a zákoníků, kdy zákoníci jsou zprostředkovateli staré tradice a Ježíš je ten, který v silně reformním duchu, lehce revolučním na politické úrovni, zákony poznámkuje. Zákoníci jsou v bibli vnímaní jako někdo, komu je velmi často od Ježíše vysvětlováno, jak to celé dělají špatně, jsou hrozní, ale někteří teologové k tomu dodávají vtipný bonmot, že asi Ježíšovi byli nejblíž, když měl pořád takovou potřebu se s nimi hádat.

Nezpochybnitelný důvod k rozchodu 

• Vy sama jste věřící? Hlásíte se ke katolické církvi?

Jsem protestantka, byla jsem tak pokřtěná a neměla jsem tendenci to měnit, i když studuji a studovala jsem na školách, které byly spojené s katolickou církví, a mně samotné není moc příjemné rozdělování na menší církve a velké identitární boje mezi nimi. Podle mě je spíš důležité směřovat k jednotě.

Rozhodně svoje protestanství nevnímám primárně jako odpor ke katolictví. Možná mám určitý odpor vůči pevným a neměnným duchovním strukturám, ale katolická církev je pro mě rovněž důležitá. Vnímám ji jako součást větší církve, do které také patřím, ale nejsem katolička.

• Dá se říct, že protestanství je ke vztahům o něco otevřenější než katolictví, že je tam snaha za každou cenu nelpět na tradičních konceptech?

Protestanství není tak strukturované, takže je tam jednodušší udělat ústupky a například v rámci luterských církví v Německu nebo i ve Skandinávii se můžeme setkat i se svatbami stejnopohlavních párů. Je to úplně běžné, takže je tam možná větší otevřenost, což ale rozhodně neplatí pro protestanství jako celek nebo určitě to neplatí pro všechny jiné církve, než je katolická.

Jsou určitě církve, které jsou daleko rigidnější, třeba evangelikální, ale obecně protestanství představuje aspoň v této morálce trochu otevřenější pole. Nemá tak přesně nadefinované zákony, což ale bohužel neznamená, že se tam člověk nemůže setkat s moralismem, který může být o to plíživější, že není řečený jasně.

• Jaké jsou dnes největší problémy, kterým lidé v polyamorních vztazích ve vztahu k vnější společnosti musí čelit? Existují velké předsudky, nedůvěra či přehnaný moralismus?

Je tady velké neporozumění, které se odvozuje i od toho, že nevěra je takový typický nezpochybnitelný důvod, proč se s někým rozejít: Byl mi nevěrný, nebo byla mi nevěrná, tak jsme se rozešli, automaticky, nikdo to nekomentuje.

Magdaléna Šipka | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

Polyamorie do toho přináší úplně jiný přístup, kdy je to něco dopředu domluveného, něco, s čím v případě páru oba dva souhlasí, což někdy může být pro jejich okolí těžké pochopit. Ve chvíli, kdy potom polyamorici žijí ve vztahu více lidí opravdu na hodně blízké úrovni, chodí spolu na jídlo, vychovávají děti a nechtějí spolu jenom někde spát, jak si možná myslí konzervativci, ale žít spolu v těchto vztazích, potom se samozřejmě dostávají daleko víc do kontaktu se společností.

Nemusí to být ani nenávist nebo hodně kritický postoj, ale jen nepochopení, na které se pak musí reagovat vysvětlováním. Může tam být například velká nedůvěra k tomu, že partneři se na tom skutečně domluvili a že tím opravdu nikdo netrpí. Třeba ženy v polyamorních vztazích mohou být vnímané jako strašné oběti nebo se i tak samy jednoduše cítit.

Existuje tam tendence, kterou máme i vůči monogamním vztahům, že všichni zvnějšku tomu najednou rozumějí líp než lidé vevnitř - jenom podle pár vnějších znaků. V církevních kruzích to pak podle mě může být mnohem více přitvrzené právě silnou ideologií toho, jak by ideálně monogamní manželství mělo vypadat, a je to vnímané jako útok na rodinu, stát a celou civilizaci.

• Když člověk sleduje LGBT prostředí, může mít z toho pocit, že je tady určitá poptávka po uzavírání klasických sňatků, manželství stejnopohlavních párů, že gayové a lesby chtějí zaplout do tradičního modelu. Vnímáte to tak?

Mně přijde strašně důležité, aby stejnopohlavní páry měly stejné právní podmínky jako heterosexuální páry. Na to mají určitě právo. Na druhou stranu mě samozřejmě mrzí, když to navazuje na konzervativní linii, když i lidé, kteří jsou queer nebo mají zkušenost s diskriminací, začnou používat argumenty, které jsou založené na společenské převaze, kdy se snaží dokázat, že jsou normální.

Já, která jsem ještě méně normální, to můžu chápat tak, že někdo sice spoustu let zažíval strašnou opresi či útlak, ale teď najednou naskočí do role těch, kteří jsou už dost silní na to, aby sami mohli někoho vylučovat. To třeba někdy vnímám v nerespektování bisexuality v LGBT komunitě.

• Zdá se vám, že v rámci LGBT komunity je určitý mainstream, který má tendenci se dívat trochu skrz prsty na ty, kteří se mu vymykají?

Nemůžu mluvit za to, jak to lidé v LGBT komunitě skutečně prožívají. Mě jenom někdy mrzí, když se používá argumentace: Chceme práva, protože jsme normální. Spíše bych použila argumentaci: chceme svoje práva, protože jsme lidské bytosti a můžeme být každý jiný, ale máme mít stejná práva. Různost není nevýhodou.

• Vnímáte potřebu, aby v rámci práva byly ukotvené i polyamorní vztahy? Je to něco, o čem se v polyamorní komunitě hovoří? Teď nemyslím přímo sňatky čtyř, pěti osob, ale určité právní zakotvení.

Musím přiznat, že pro mě to zatím téma není. Jsem úplně šťastná, že tak můžu žít, i když můj vztah nemá vůbec žádný právní rámec a nejspíš nikdy mít nebude. Nepřijde mi, že společnost je tomu nakloněná. Sama nevím, jak by to mělo vypadat, protože si myslím, že model manželství se na to doopravdy nedá jednoduše naroubovat, to rozhodně ne. Polyamorní vztahy jsou založené na tom, že jsou strašně originální a různé. Možná by to mohl spíš nahradit třeba soubor smluv sdíleného vlastnictví nebo i rozšířený koncept rodičovství.

Magdaléna Šipka | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

To by podle mě bylo aplikovatelné i na spoustu jiných situací, například když dítě žije s jedním svým biologickým rodičem a jeho novým partnerem, ale zároveň se vídá i s původním biologickým rodičem. Mělo by být možné, aby právní vztah k dítěti mělo více osob než dvě. To mi přijde důležité.

Nejsem právnička a tuším, že by se to muselo zakládat na určitém průzkumu a na daleko větším množství případů a muselo by to být více osahané, což i cítím, že polyamorie je pro mě pořád trochu experiment. Samozřejmě, že vycházím ze zkušeností lidí, kteří tak žili už před čtyřiceti lety, kteří tak žijí deset let, vychovali děti, a už i z výpovědí těch dětí, které byly vychované v polyamorních domácnostech.

To pro mě osobně bylo strašně důležité si v určité chvíli přečíst o tom, jak už dospělé dítě píše, jak jeho rodiče byli v polyamorii a bylo to v pohodě, a popisuje, jaké to pro něho mělo výhody. Zároveň vím, že to je společensky hodně neprozkoumaná rovina a sama bych se, i když se asi vrhám do hodně věcí, do informování o polyamorii, nevrhala do návrhů právních úprav. To zatím vnímám jako něco, na co neuzrál čas.