Island a Švýcarsko uvažují o změně pravidel, podle kterých funguje bankovní svět. Nové regulace by měly zabránit finančním krizím.

Plánovaná změna je revoluční. Peněžní ústavy by podle ní poskytovaly jen takové půjčky, které jsou kryté vklady.

Pokud by byl tento princip přijat, banky, jak je známe, by zmizely.

Úvěrový bublifuk

Na úvod dvě otázky a odpovědi, které vysvětlí, proč se bankovnictví může zvrhnout v kasino a proč nastávají finanční krize:

1. Víte, co dělají banky s penězi, které máte na spořícím nebo běžném účtu?

2. Myslíte si, že můžete kdykoli ze svého účtu vybrat hotovost?

Začněme odpovědí na první otázku. Vaše vklady, tedy příjmy, které si dáváte posílat na bankovní účet, jsou vlastně půjčkou bance. Banka z těchto peněz poskytuje hypotéky nebo spotřebitelské úvěry, případně je investuje do akcií, dluhopisů, kupuje za ně pokladniční poukázky… Prostě je otáčí a vydělává na nich.

Banka při tom rozpůjčuje několikanásobně víc peněz, než kolik jich dostane do úschovy a kolik jich má v kapitálu.

Zjednodušený příklad: Pokud do banky vložíte 100 tisíc, banka 10 tisíc uloží do rezerv a 90 tisíc půjčí. Těchto 90 tisíc jsou pro bankovní domy "funny prachy", někdo je použije k nákupu a od prodejce se dostanou záhy na účet stejné nebo jiné banky jako vklad. Z 90 tisíc banka zase uloží desetiprocentní rezervu a zbytek půjčí.

Tak to postupuje dál. Výsledkem je, že banky ze stotisícového vkladu vytvoří úvěry za 900 tisíc.

Říká se tomu úvěrový multiplikátor. Celý systém je označován jako frakční bankovnictví, jinak bankovnictví částečných rezerv, a funguje téměř po celém světě. Jedni ho pokládají za běžný byznys, druzí za morální hazard.

Bankéř je v tomto systému veden snahou zvýšit zisk banky a snaží se vyrábět z vkladů úvěry, ze kterých bance kynou úroky. Je v podobném pokušení jako malé dítě, které dostane bublifuk a snaží se nafouknout co největší bublinu. Riskuje, že bublina praskne.

Tady jsme se dostali k odpovědi na druhou otázku:

Pokud praskne bublina z dětského bublifuku, je to legrace. Pokud se rozprskne bublina z bublifuku úvěrového (hypotečního), nikomu do smíchu není. Vystrašení střadatelé berou banky útokem (nazývá se to "run na banky") a snaží se vybrat peníze.

V posledním desetiletí to zažili lidé v Řecku, na Kypru a na Islandu.

V době krize, kdy dlužníci nejsou schopni splácet úvěry, banky krachují. Ty největší, které patří do kategorie "too big to fail" – "příliš velké na to, aby padly", zpravidla zachraňuje stát. Čím? Půjčenými penězi, jež pak splácí všichni daňoví poplatníci, včetně těch, kteří mají své kačky ve štrozoku.

Z toho vyplývá poučka: Zisky banky jsou vždy její privátní záležitostí, zato její ztráty mohou být veřejné.

Revoluce v zemi elfů

Islandští politici chtějí zemi z takového schématu vymanit. Zvažují řešení, inspirované knihou Andrewa Jacksona a Bena Dysona Modernising Money. Návrh, který by byl obratem v historii moderních financí, je součástí zprávy sepsané vlivným poslancem z vládnoucí Progresivní strany Frosti Sigurjonssonem "Lepší monetární systém pro Island". Spočívá v tom, že stát zabaví bankéřům úvěrové bublifuky.

Banka v tomto systému funguje jako prostředník mezi střadateli a dlužníky (což ve frakčním bankovnictví neplatí). Peníze klientů (střadatelů) na účtech určených k platebním transakcím, spravuje za poplatek. Neúročí je, nemůže z nich poskytovat úvěry, ani za ně kupovat cenné papíry.

Všechny peníze na těchto účtech banka jen eviduje, reálně jsou uloženy v centrální bance.

Banka může poskytovat půjčky. Jenže peníze na ně nemůže získat z  transakčních účtů klientů, ale z jejich investičních účtů. Na úvěry tedy může dát jen tolik peněz, kolik klienti do investičních účtů vloží.

Převrat pod helvétským křížem?

To, že své bankovnictví chtějí předělat Islanďané, až tak divné není. Obyvatelé země elfů mají trpké zkušenosti s pádem tří největších bank v roce 2008, které nafoukly úvěrové bubliny v přepočtu na neuvěřitelných 60 miliard Kč, pětinásobek ročního výkonu islandské ekonomiky.

Stát převzal jen třetinu jejich závazků. I tak se nehorázně zadlužil u Mezinárodního měnového fondu, skandinávských států a také u Japonska.

Švýcaři, kteří za své bohatství vděčí bankám, takový pád nezažili. Přesto se pod petici sdružení MoMo (Monetäre Modernisierung - Měnová modernizace) navrhující systém, v němž banky nemohou nafukovat bezhotovostní peníze z úvěrů, podepsalo 122 tisíc lidí. To je dostatečný počet k tomu, aby parlament do 18 měsíců vyhlásil referendum.

Pro i proti

Systém, který zapovídá úvěrové bubliny a emisi peněz svěřuje výhradně centrální bance, má pochopitelně spoustu odpůrců. Upozorňují, že multiplikace peněz umožnila financovat průmyslovou revoluci a jen díky ní mohly být úvěrovány klíčové projekty, které přinesly technický pokrok.

Zastánci frakčního bankovnictví tvrdí, že úvěry v systému stoprocentních rezerv budou za vysoké úroky a hůř dostupné. To sníží hospodářskou aktivitu a zvýší nezaměstnanost.

Obhájci stoprocentních rezerv zase prohlašují, že frakční bankovnictví je neudržitelné. Vede k neudržitelně vysoké spotřebě, prohlubuje rozdíly mezi bohatými a chudými a jeho důsledkem jsou opakující se krize. Současné regulace, které stanoví výši minimálních rezerv bank (v Česku dvě procenta zdrojů), a zátěžové testy, jež modelují krizové situace, pokládají za nedostatečné. Nejsou pro ně zárukou stabilního bankovnictví.

Tak či onak, dá se předpokládat, že Švýcaři bankovní reformu neschválí. Jsou na to příliš konzervativní. Přece nezaškrtí slepici, která jim snáší zlaté vejce – tedy své frakční bankovnictví.

A Islanďané? Kdo ví. Kdyby se odhodlali zkusit bankovnictví se stoprocentními rezervami, mohli by posloužit jako laboratoř. Konečně by nám někdo ukázal, jak to funguje.