Jaký přesně má skotský ekonom, který působí na Princetonské univerzitě, problém s hospodářskou pomocí? Opravdu nechce pomáhat chudým?

Tak předně, Deaton neodsuzuje hospodářskou pomoc chudým zemím en bloc. Nejpřesněji ho vystihuje přídomek "skeptický optimista". Udělení Nobelovy ceny právě jemu je "triumfem ekonomie založenou na důkazech", jak poznamenal jistý oxfordský profesor. 

Za největší problém zahraniční pomoci považuje Deaton slabé vlády zemí-příjemců, které nedokážou zajistit základní funkce státu, jako je vymáhání dodržování (případně vytváření) pravidel, zajišťování statků a služeb, které není v dostatečné míře schopen zajistit soukromý sektor (veřejné statky) a podobně.

Běžný Evropan podle Deatona vlastně ani není schopen docenit, jak dobře se o něj jeho vláda stará, co všechno mu je schopna za jeho daně zajistit. Ještě méně si to podle něj uvědomuje běžný Američan, protože ten své vládě věří mnohem méně než Evropan té své.

A teď si představte chudou zemi někde v Africe, kde je stát doslova v plenkách, kde vám nezajistí téměř nic, dokonce ani policie nefunguje tak, jak jsme zvyklí z Evropy či Spojených států. Naopak v mnoha nerozvinutých zemích se policisté k těm, které mají chránit, chovají často jako ke kořisti, obírají je o peníze, případně jim dávají najevo svou moc nad nimi.

My, Evropané, jsme podle Deatona na služby svého státu zvyklí, jsme zvyklí na to, že zde existují nějaká pravidla a stát nám je pomáhá vymáhat.

Pokud ale peníze směřuje do zemí, kde stát nefunguje ani v těch elementárních oblastech, taková pomoc je zcela neúčinná a ve své podstatě jsou to vyhozené peníze. Poztrácí se totiž cestou k těm, kterým je určena, skončí v kapse (zpravidla autoritativní) vlády, řadových úředníků nebo policistů.

Hospodářská pomoc navíc bývá často používána jako politická nástroj, což Deaton kritizuje.

Za příklad udává pomoc Spojených států Izraeli. Izrael je jedna z nejrozvinutějších zemí světa, a přesto k němu proudí finanční toky z USA. V tomto případě jde však spíše o důkaz spojenectví než o nezbytnost, bez níž by Izrael nebyl schopen ekonomicky fungovat.

Celkově se ale Deaton na pomoc, ať už finanční či jinou, nedívá výlučně skepticky. Podle něj má smysl, pokud pomáhá příjemci vytvářet silný stát. Nikoli však autoritářský, nebo příliš regulující, ale takový, který je schopen zajistit fungování institucí, veřejných služeb nebo sociálního a zdravotního systému.

Pozitivně se pak Deaton dívá také na pomoc ve smyslu humanitárním. V této souvislosti hovoří například o mezinárodním úsilí při vymýcení neštovic, onchocerciázy, dětské obrny, nebo o rozsáhlé očkovací programy a programy na prevenci HIV.

Jiný příklad úspěšné pomoci vidí v Afghánistánu, kde po invazi v roce 2001 Spojené státy, Světová banka a několik evropských zemí vybudovaly systém veřejného zdravotnictví, který si udržel životaschopnost a pokrýval 90 procent země. Díky tomu tam rapidně klesla kojenecká úmrtnost a stopla průměrná délky života ze 42 let v roce 2004 na 62 let v roce 2010.

Vezmeme-li to kolem a kolem, Deaton neobjevil nic až tak převratně nového. Že existuje přímo úměrná závislost mezi kvalitou institucí (chcete-li, státní správy) a hospodářským rozvojem, si ekonomové uvědomují už poměrně dlouhou dobu.  

Deatonův přínos je ale v tom, že tento poznatek dokázal aplikovat na reálný svět a převést na globální měřítko. "Angus Deaton vyhrál Nobelovu cenu za to, že vrátil ekonomii zpátky do reálného světa," výstižně napsal prestižní magazín The Economist. 

Autor je redaktor Ekonomického deníku