S Vaškem jsem byla vdaná už sedmadvacet let. Tři krásné děti, společné roky, které jsme prožili bok po boku, a přesto se něco vytratilo. A já si to dlouho nechtěla přiznat. Pak přišel Bertík. Vtipný, chytrý, pohotový. Můj kolega z práce, který mě znal možná líp než vlastní muž. Mluvili jsme spolu o všem – o prezentacích, klientech, i o těch nejintimnějších věcech, které člověk obvykle dusí v sobě. A tak jsem se po třech letech tichého dvojího života odhodlala k zásadnímu rozhodnutí. 

Prostě jsem to udělala

Dvojí život mi už nedělal dobře. Nechtěla jsem se vracet domů, a čím dál víc mě tížilo trávit čas vedle svého manžela. A tak jsem se jednoho dne rozhodla, že mu řeknu pravdu. Že s tím bláznivým trápením skončím.

Přišla jsem z práce, sbalila si všechny věci, sedla si na gauč a čekala. Dorazil jako obvykle unavený, s typickým odérem piva z kiosku, kam se stavil po šichtě. Pozdravil mě a šel se převléknout. Pak si automaticky sedl vedle mě, zapnul televizi a ponořil se do zpráv. Ani si nevšiml, že jsem oblečená a připravená k odchodu.

„Vašku, mohl bys mě prosím chvíli vnímat?“ oslovila jsem ho klidně, ale pevně. Otočil se ke mně s nepřítomným výrazem a ztlumil zvuk. „Já odcházím. Mezi námi už podle mě nic není.“ Chvíli na mě jen beze slova zíral. Pak pokrčil rameny. Chtěla jsem mu toho říct tolik. Vysvětlit, omluvit se, možná si i zanadávat. Ale nemělo to smysl. Tak jsem prostě vstala a odešla.

Konečně jsem byla šťastná, ale né na dlouho

Nastěhovala jsem se k Bertíkovi a pomalu si začala zařizovat nový život. Byla jsem šťastná. Poprvé po dlouhé době jsem byla s člověkem, se kterým jsem doopravdy chtěla být. Zavolala jsem dětem, jestli by nechtěly přijít na seznamovací večeři. Oba synové souhlasili bez váhání. Jen má jediná dcera Julie se chvíli zdráhala. Bylo jí to nepříjemné kvůli tátovi.

„Juli, už jsme to přece probíraly. Táta už o mě dávno ztratil zájem. A já jsem teď tady šťastnější,“ snažila jsem se jí vysvětlit. Julie ale zůstávala přesvědčená, že jsem tátu prostě opustila. Že jsem se ani nepokusila to mezi námi spravit. Přesto na večeři nakonec dorazili všichni. Synové i s partnerkami, Julie přišla sama. Byla mi vždycky nejbližší, ale v životě i vztazích to měla složité.

Bertík, jak už to byl jeho dar, se okamžitě ujal role hostitele. Byl neuvěřitelně společenský a charismatický. Během večera si získal všechny tři. Dokonce i Julii. Nakonec s ním zůstala sedět u stolu, popíjeli víno až do půlnoci. Já už byla unavená, tak jsem je nechala, ať se víc poznají. Netušila jsem, jak velkou chybu právě dělám.

Život mě nečekaně nemile překvapil

Od té doby byla Julie u nás téměř neustále. Pomáhala mi s nákupy, byla po ruce, když bylo potřeba něco zařídit, a čím dál častěji řešila věci s Bertíkem. Myslela jsem si, že se konečně sbližujeme. Pak přišel ten den D. Posadili mě v obýváku a podívali se na sebe způsobem, který mi začínal být nepříjemně povědomý.

 Julie si povzdechla a s výrazem, jako by mi chtěla sdělit něco velmi důležitého, pronesla: „Mami, strašně jsem se v Bertíkovi spletla… zamilovala jsem se do něj.“ V tu chvíli jsem oněměla. Bertík jen mlčky seděl vedle ní a držel ji za ruku. Potvrdil tím všechno, co řekla. „Nechápu to… Vy jste se jako za mými zády dali dohromady?“ vydechla jsem nevěřícně. Julie jen přikývla. „Mami, pochop to. Já ho udělám šťastnějším. Ty už mu brzy nebudeš mít co nabídnout.“ Bylo mi zle. Bylo mi zle z nich. Odešla jsem co nejrychleji a přestala jsem s nimi komunikovat.

Pravdivý příběh ze života, Vilma (56)