Jde o projekt Evropské komise, který má umožnit rychlou pomoc motoristům na celém území Evropské unie. U zrodu projektu stálo i české ministerstvo dopravy a iniciovalo v rámci EU zapojení složek Integrovaného záchranného systému. Systém eCall od roku 2005 podpořilo téměř třiceti miliony korun.

Jak to celé funguje?

Ve vozidle je instalována jednotka GNSS s vestavěnou SIM kartou a hlasovým telefonem. Stisknutím tlačítka SOS nebo v případě automatické aktivace senzorů nárazu se spustí poplach a auto automaticky přenese potřebná data na centrum tísňového volání integrovaného záchranného systému a zavolá na číslo 112. Potom už posádka komunikuje s operačním důstojníkem, který posoudí danou situaci a vyšle podle potřeby záchranné složky. Pokud posádka v případě automatické aktivace eCallu při telefonickém spojení nereaguje, vyšle operační důstojník na místo pomoc. Z volání se dozví přesnou polohu vozu, podle zapnutých bezpečnostních pásů i počet lidí, kteří v něm sedí, a dokonce i značku auta. Zařízení kromě toho plní i funkci černé skříňky, díky níž lze na dálku mimo jiné posoudit závažnost nehody. Ale samozřejmě i její okolností a jejího viníka.

Automobilky musí odteď povinně instalovat palubní jednotky systému do všech nových modelových řad osobních aut a nákladních vozidel do 3,5 tuny homologovaných pro evropský trh. A ať nikoho ani nenapadne si zkusit eCall odmontovat!

"Podle statistik zemře v ČR ročně pět až deset lidí kvůli tomu, že se při dopravní nehodě vážně zraní, nedokážou přivolat pomoc a není ani žádný svědek nehody, který by jim pomohl. Jde především o nehody na málo frekventovaných komunikacích v nočních hodinách," uvedl pověřený ředitel oddělení Besip Tomáš Neřold.

Kolik lidí zemře na silnici kvůli tomu, že pomoc dorazí pozdě?

Loni se u nás stalo 103 821 dopravních nehod. Vyžádaly si 502 mrtvých, což je nejméně od roku 1961 a o 43 méně než v roce 2016. Z toho zemřelo 174 řidičů a 80 spolujezdců, zbytek tvoří motorkáři, cyklisté a chodci.

Trend je pozitivní, vážně následky nehod dlouhodobě klesají. Účastníci silničního provozu se chovají podle policie přece jen zodpovědněji a důležitou roli prý hrají i preventivní kampaně. A samozřejmě i automobily jsou kvalitnější a bezpečnější, i když průměrné stáří vozového parku v Česku je 15 let. V prvních letech proto bude automatické přivolání pomoci zřejmě jen okrajovou záležitostí.

Kvůli tomu, že se včas nepřivolá pomoc, zahyne u nás ročně pět až deset lidí, což je jedno až dvě procenta z celkového počtu obětí dopravních nehod. A vezmeme-li v úvahu, že ročně v Česku zemře celkem kolem 110 tisíc lidí, činí počet těch, kdo zahynuli v autě kvůli pozdě přivolané pomoci při nehodě, devět setin promile. Je to hodně, nebo málo?

I kdyby se díky systému eCall podařilo zachránit jeden jediný lidský život, bude to bezpochyby úspěšný projekt. Ale není to také další kamínek do mozaiky fízlujícího státu a potažmo i Bruselu, který bude vědět o každém našem pohybu?

Co všechno se dá vyčíst z hromady dat?

Šikovný datový analytik už teď třeba z mobilního telefonu bez problémů zjistí mnohé. Ani nemusíme volat, stačí ho mít jen zapnutý. Podle toho, v jakém časovém intervalu a kudy míjíme vysílače mobilního signálu, se dá krásně zjistit, zda jsme šli pěšky, jeli hromadnou dopravu nebo autem - i jak rychle. Mobil o nás vypoví, vedle koho spíme, odkdy dokdy jsme byli v práci, kde jsme strávili večer, zda jsme byli volit nebo kde nakupujeme.

Údaje z eCall smějí využívat jen záchranáři, čili teoreticky by mělo být všechno v cajku. Ale nemysleli si náhodou ještě donedávna totéž i uživatelé facebooku? Přední automobilky toho budou mít s Googlem či sociálními sítěmi brzy společného mnohem víc, než nám bude milé.

V praxi lze spojení auta s internetem využít mnoha způsoby, které si třeba ani nedokážeme představit. S každým kilometrem se ukládá spousta dat, která mohou detailně vypovídat o lecčems. Nejen o jízdním, ale přímo o životním stylu. Odkud kam jedeme, jak dlouho tam jsme, zda jsme nezaparkovali tam, kde se to nesmí, či zda jsme nepřekročili povolenou rychlost. Takové údaje by se náramně hodily nejen státním úřadům, ale i pojišťovnám, reklamkám a marketingovým oddělením. O autoservisech nemluvě. A spousta firem by platila zlatem, kdyby třeba navigace vedla řidiče schválně takovou trasou, aby míjeli určité benzínky, obchody nebo billboardy.

Se systémem eCall tak možná máme zaděláno na pořádný datový skandál. Jde sice oficiálně o bezpečnost, ale je za tím i miliardový kšeft. Vlastně úplně stejně jako v případě samořízených aut, ale ta jsou kapitolou sama pro sebe.

A kde stojí psáno, že dřív nebo později se nasbírané údaje nedostanou do rukou policii? Vždyť by jí to ušetřilo otravné rozestavování radarů a kontroly, kde kdo parkuje a jak dlouho. Kdo by mohl cokoliv namítat, kdyby mu jednoho krásného dne přišel tučný účet za to, že tam a tam a tehdy a tehdy překročil povolenou rychlost? Zkrátka se to nesmí a basta! A pouhými pokutami za parkování to ještě zdaleka nemusí končit.

Statistikami se začalo, statistikami se také skončí: V Česku se už po mnoho let ročně kolem dvou stovek lidí utopí. Máme se připravit na to, že se brzy budeme muset chodit povinně koupat se SIMkartou v plavkách?