V druhém kole senátních voleb stejně jako ve volbách krajských pohořela ČSSD. Z devíti kandidátů a kandidátek, které měla ve druhém kole, byli zvoleni jen dva. Neuspěl ani jeden z nejznámějších politiků sociální demokracie Zdeněk Škromach, ani ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek. To jen posílilo úvahy o tom, že by ČSSD měla změnit své zacílení a soustředit se na jiný typ voličů.

Společný kandidát Strany zelených a sociální demokracie do horní komory parlamentu filosof Václav Bělohradský, který ve druhém kole senátních voleb podlehl řediteli Gymnázia Jana Keplera Jiřímu Růžičkovi, v rozhovoru pro deník Právo dokonce prohlásil, že ČSSD je příliš archaická.

Moc se obrací k seniorům, nespokojeným a neúspěšným. S tím je podle Bělohradského třeba skoncovat, opustit tradiční elektorát a být jako všude na Západě stranou pokrokových městských liberálů.

Nad zaměřením České strany sociálně demokratické lze mudrovat libovolně dlouhou dobu. Celá debata se vede především o tom, nakolik se má ČSSD soustředit na mladé liberálně naladěné voliče ve větších městech a jak moc se má naopak snažit obrátit trend, kdy od ní odcházejí voliči, o nichž se hovoří jako o tradičních, tedy starší, konzervativnější, žijící spíše na venkově.

Strana mnoha proudů 

Sociální demokracie má jednu docela pozoruhodnou schopnost: zahrnout různé, často velmi odlišné, politické proudy.

To, co zvenku působí nesourodě, ústí v pestrost, která umožňuje, aby si přišli na své umírnění spíše středoví voliči, národní socialisté i sociální demokraté, kteří by rádi větší míru přerozdělování a posílení státního vlastnictví. Vše je ve straně zastoupeno a v jisté míře se podílí na výsledné politice, kterou strana realizuje.

Je pravda, že v různých dobách se síla těchto proudů liší a spolu s ní i podíl na prosazovaném programu. Klíčové však je, že všechny zůstávají pod jednou střechou a každý volič je reprezentován a může očekávat, že dříve či později se strana přiblíží k tomu, co je podle jeho gusta.

Je legitimní se snažit určitý směr posílit na úkor jiného, existuje však riziko, že pokud se ČSSD až příliš vyprofiluje, jeden proud zvítězí a ostatní zdecimuje a zadupá do země, sociální demokracie se stane marginální stranou velmi malé voličské skupiny. V současné době je ČSSD skrze věkovou strukturu svých členů, jejich životní styl a pohled na svět více vychýlena směrem, který představuje Zdeněk Škromach.

Jeho neúspěch v senátních volbách signalizuje příležitost tento kurz upravit. Sociální demokracie by však měla být opatrná, co se týče proměny své vlastní identity. Její součástí je totiž právě různorodost a zastoupení více proudů, což neznamená, že se ve straně nemůže projevit generační výměna, vlivem níž se posune i celkový dojem, který strana vyvolává.

Sebevražedné usmíření se Zemanem

Politolog Jiří Pehe v tomto smyslu upozorňuje, že nápady některých sociálních demokratů na usmíření ČSSD s prezidentem Milošem Zemanem jsou sebevražedné. Propad Zemanovi nakloněných politiků v sociální demokracii by podle Peheho měl být naopak výzvou pro Sobotkovo vedení jít s prezidentem a jeho zbývajícími přívrženci v ČSSD do otevřeného střetu. Pehe tvrdí, že by šlo o symbolické gesto, které by stranu předefinovalo ještě před tím, než snad přijde s nějakým modernějším programem.

Potíž spočívá v tom, že členstvo a funkcionáře sociální demokracie není možné jen tak zničehonic ráz na ráz vyměnit. Stačí se podívat na odpovědi kandidátů za ČSSD do senátu ve volební kalkulačce, jejíž výsledky vizualizoval Český rozhlas.

Osmnáct kandidátů například uvedlo, že by v České republice měla být zakázána stavba mešit. Třináct jich souhlasilo s výrokem, že burkiny by měly být u nás zakázány. Devatenáct jich odmítlo tvrzení, že na prvních dvou místech kandidátky politické strany by měl být vždy jeden muž a jedna žena. Sedmnáct kandidátů bylo proti tomu, aby část rodičovské dovolené byla vyhrazena pouze otci a devět jich odmítlo a jen pět bylo pro, aby homosexuální páry měly možnost adoptovat děti.

Poptáváme nové lidi

Lze sice namítnout, že kandidáti s uvedenými názory ve volbách neuspěli, ale už jen to, že jejich nominace byla straníky v historicky prvních primárkách schválena, svědčí o tom, jaké názory mezi sociálními demokraty rezonují.

Jistě, rozložení názorů uvnitř ČSSD je možné vstupem nových členů měnit, a nyní je k tomu, zdá se, vhodný čas také proto, že strana je jaksi prázdná a poptávka po nových lidech je očividná. Je to však běh na dlouhou trať.

Sbližování s prezidentem a čestným předsedou Strany práv občanů Milošem Zemanem, který už mnohokrát neváhal ČSSD poškodit, není dobrý nápad, ale musíme vzít v potaz i to, že pokud sociální demokraté nechtějí Andreji Babišovi po příštích sněmovních volbách vyklidit pole a celou situaci mu usnadnit, nemohou si dovolit být se Zemanem úplně na válečné stezce.

Proto může být výhodné jak směrem k hlavě státu, tak k voličům, jejichž velká část prezidenta podporuje, v otázce vztahů se Zemanem poněkud lavírovat. Současná snaha Milana Chovance vyjít prezidentovi vstříc může být pouhý taktický manévr.

I kdyby se ale ČSSD v následujících letech dokázala od Zemana zcela odstřihnout, neměla by se spolu s tím zbavit i voličů, kteří ho svého času prezidentem zvolili. Sociální demokracie si potřebuje udržet větší záběr a rozhodně by se neměla vzdávat seniorů či neúspěšných, jak tvrdí Václav Bělohradský. Zároveň by však neměla být jen stranou věkové skupiny 55+ a těch, kteří jsou silně frustrovaní polistopadovým vývojem.

Být platformou pro natolik odlišné proudy není jednoduché a kromě toho, že to vyžaduje udržet si ve straně přítomnost jejich zástupců, to není možné ani bez jistého kompromisu ze strany voličů, kteří se musí smířit s tím, že pokud chtějí, aby sociální demokracie měla v politice významnější váhu, nemůže být vždycky stoprocentně po jejich. Ve výsledku však z toho těží všichni, protože strana, která zastupuje různé směry, je silnější.