Muslimky si v Evropě mohou vybrat: cudnost, anebo práci

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Pavel Jégl

Kraťasy a muslimské šátky se ve firmě zpravidla nenosí. Tak proč se tím druhým zabývá soud?

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: Profimedia.cz

Zaměstnavatelé mohou zaměstnankyním zakázat při práci muslimské šátky, anebo jiné náboženské symboly. Vyplývá to z usnesení, které tento týden zveřejnil Soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku.

Soudci ve svém výnosu (zde) píšou: "Vnitropodnikové nařízení, které zakazuje viditelné nošení politického, filozofického nebo náboženského znaku, není přímou diskriminací."

Někteří analytici rozsudek označují za průlomový. Jenže jaký průlom? Soudci se jen drželi zásad, které platí v západním světě byznysu.

Také firma má svá práva

Šaty dělají člověka – a dojem, který uděláte na klienty nebo obchodní partnery, je důležitý nejen pro vás, ale rovněž pro firmu.

Zaměstnavatel ve své společnosti běžně předpisuje zaměstnancům dress code. Může jim nařídit konkrétní typy oblečení, anebo jiné zakázat. Například kraťasy, minisukně, potrhané džíny, tenisky, trička s logem fotbalové Sparty či nápisem Sorry jako, kšiltovku s heslem Make America Great Again… no prostě ledacos.

Třeba muslimské šátky – hidžáby, které zakrývají vlasy a krk, a hábity vyznavaček islámu – burky nebo nikáby zahalující ženu od hlavy až k patě (první má přes oči mřížku, u druhého je vytvořen průzor).

Některé obchodní společnosti si potrpí na politickou a náboženskou neutralitu. Důvod je nasnadě: Mají různorodou klientelu a nechtějí, aby zákazníci přicházeli do styku se zaměstnanci, kteří by oblečením dávali najevo své politické či náboženské preference. Mohlo by to poškodit byznys.

… se zákazy by však měla šetřit

Soudní dvůr v Lucemburkudospěl k verdiktu o náboženských symbolech v zaměstnání během jednání o kauzách dvou muslimek, které dostaly výpověď, protože v práci nosily hidžáby. První žila ve Francii, druhá v Belgii.

Belgická recepční Samira Achbitaová pracovala v bezpečnostní firmě G4S. Několik měsíců po nástupu do firmy začala nosit muslimský šátek. Nadřízený ji upozornil, že šátek není v souladu s firemními směrnicemi, které podepsala. Podle nich nesmí nosit do práce nic, co by upozorňovalo na její náboženské postoje. Samira nereagovala, a tak dostala výpověď.

Její stoupenci se po verdiktu dali slyšet, že nepřátelé islámu dostali šanci zbavit muslimky cudnosti, kterou jim ukládá korán, anebo práce. Ve skutečnosti je soudní verdikt vítězstvím zdravého rozumu – uznává, že firmy mohou předepsat zaměstnancům, jak se mají (nebo nemají) oblékat.

Na druhou stranu by bylo od firem neodpovědné, kdyby povzbuzeny rozhodnutím evropské justice náboženské symboly zaměstnancům zakazovaly z pouhého rozmaru.

K tomu důležitá poznámka: Usnesení soudního dvora platí pro všechna náboženství stejně, je neselektivní. (Jak jinak, Evropa ctí svobodu vyznání). Z toho vyplývá, že zaměstnavatel, pokud k tomu má pádný důvod, může ve firmě zakázat třeba jarmulku nebo kříž na krku. Je nicméně jasné, že v Evropě bude mít verdikt justice dopad zejména na muslimky.

A co pauza na modlení

Verdikt soudního dvora nebyl překvapením. Už dříve jiná evropská instituce, Evropský soud pro lidská práva, rozhodla proti stížnostem muslimek na regulace jejich oblečení.

Před třemi lety zamítl soud sídlící ve Štrasburku stížnost proti zákonu zakazujícímu ve Francii na veřejných místech burky. A už v roce 2009 vydal výnos, podle něhož mohou školy svými předpisy upravovat pravidla pro oděvy žáků, včetně zákazu náboženských symbolů. Soud tehdy reagoval na případ jedenáctileté muslimky Belgin Dogruové, která odmítala ve škole sundat šátek, a byla proto vyloučena.

Obdobné případy řeší také národní justice. V Praze 10 se vloni soud zabýval žalobou Somálky Ahmednuur Jamaalové, které střední zdravotnická škola zakazovala nosit šátek. Nakonec se k jádru pudla – k tématu náboženské diskriminace – ani nedostal. Vyšlo najevo, že dívka nepředložila škole doklady o pobytu, a tak nesplnila formální podmínky ke studiu.

Podobných sporů bude nejspíš přibývat. Počet muslimů v Evropě narůstá a jen zlomek z nich se začlení do západní společnosti. Vyznavači islámu většinou žijí v uzavřených společenstvích a hájí své náboženské zvyky.

Brzy se mohou ozvat a kupříkladu požadovat, aby jim zaměstnavatel umožnil také přestávky na modlení. (Správný muslim/správná muslimka se má modlit pětkrát denně.)

V burce na maškarní

Institut Pew Research Center  předpověděl, že muslimové budou do roku 2050 tvořit desetinu evropské populace (zde). Pod tlakem poptávky většiny, vyvolané ovzduším strachu z přílivu vyznavačů islámu, patrně přibude zákonů regulujících náboženské svobody. Politici je budou vysvětlovat snahou zachovat republikánský a světský charakter států i ochranou svobody, důstojnosti a rovnoprávnosti žen.

Už nyní jedna evropská země za druhou přijímá zákony proti muslimským závojům i šátkům. Jako první zakázala burky a nikáby na veřejnosti Francie. Následovaly ji Belgie a Švýcarsko.

Nizozemci zapověděli zákonem hábity na místech, kde je nutná identifikace – zejména ve školách, ve veřejné dopravě a ve zdravotnických zařízeních. A zákaz se chystají rozšířit. Lokální zákazy burek platí v některých španělských městech i v Lombardii na severozápadě Itálie.

Muslimské hábity chtějí omezit rovněž Němci a Rakušané. Rakouská koalice se kromě toho zabývá myšlenkou zakázat ve veřejné správě muslimské šátky.

Jak to dopadne? Třeba tak, že jednou budou hidžáby a burky na starém kontinentu povoleny jen jako kostým na karneval nebo na maškarní ples.

To by byl extrém. Nemyslíte?


Tagy: zahraničí domácí Evropská unie zvyky a tradice hijab víra a náboženství evropská politika Soudní dvůr EU

Zdroje: Vlastní