Italové budou tento týden v referendu hlasovat o svém politickém systému. Nejen o něm. Jejich hlasy nepřímo rozhodnou také o stabilitě eura, a dokonce i tom, za kolik Češi v příštím roce nakoupí benzín, naftu, nebo i elektroniku.

Pozor, Itálie kýchne

Svět je provázaný politikou i byznysem. Politické nejistoty, otřesy na trzích a krize se přelévají ze státu do státu, z kontinentu na kontinent.

Říká se: Když Amerika kýchne, Evropa dostane rýmu. Dalo by se také říct – až Itálie kýchne, eurozóna ulehne s horečkou a Česko poběží do lékárny pro kapky do nosu.

Právě taková situace může nastat po neděli 4. prosince. Tento den budou Italové hlasovat v referendu o politických reformách, jejichž cílem je posílit postavení vlády a politickou stabilitu. V zemi, kde se za posledních 70 let vystřídalo 65 vlád, to je logická snaha o změnu.

Z evropského pohledu by to bylo banální referendum, nad kterým by se dalo mávnout rukou. Jenže pozor, hlasují v něm obyvatelé země, která má třetí největší ekonomiku v eurozóně a kombinuje politickou nejistotu s enormním zadlužením a špatnou kondicí bank!

Obavy z referenda a jeho důsledků posilují průzkumy, z nichž vychází jako favorit tábor "No", tedy tábor odpůrců premiéra Mattea Renziho, který změny politického systému prosazuje. 

Je zjevné, že Renzi rozehrál riskantní hru, která ho může smést obdobně jako britského premiéra Davida Camerona a oslabit euro jako libru po referendu o britském členství v Evropské unii.

Victor Constancio, viceprezident Evropské centrální banky, v rozhovoru pro agenturu Reuters varoval: "Je to (italské referendum) druh politické nejistoty, který může spustit šoky na finančních trzích."

Senátoři ven!

V  referendu budou Italové odpovídat na otázku, zda souhlasí s balíkem změn, z nichž nejdůležitější posilují vládu na úkor regionů (ruší sdílené pravomoci) a především – oslabují senát.

Napříště by senátoři měli být v Itálii vykázáni na okraj politiky (podobně jako v Česku) – a možná až za její okraj na úroveň poradního sboru. Zatím je italský senát rovnocenný se sněmovnou, takže vláda musí získat (a udržet si) důvěru v obou komorách.

Už v květnu protlačil Renzi parlamentem významnou změnu volebního zákona, která úspěšným stranám ulehčí život. Bude jim udělen „bonus“ – prémiová křesla v parlamentu.

Změny prosazované Renziho vládou by většině Italů neměly být proti mysli. Jenže Italové jsou rozzlobeni, a tak na premiéra mohou být zlí. Pro mnohé z nich bude referendum příležitostí jak ho svrhnout, vyslovit mu nedůvěru a vytrestat ho za sliby, které neplní, či spíš ještě nestačil splnit (vládne od února 2014).  

Revoluce bez gilotiny

Renzi vletěl do italské politiky jako reformátor. Sliboval velké změny a hlásal, že bude líp. Neřekl ale, kdy. A Italové jsou netrpěliví.

Nelze se jim divit. Jejich země už třicet let roste nejpomaleji z vyspělých ekonomik. Hrubý domácí produkt Itálie v reálných číslech (očištěných od inflace), je na úrovni roku 1997. Nezaměstnanost v říjnu poskočila na 11,7 procenta. A může být hůř.

Hrozí kolapsy velkých italských bank, které mají v průměru osmnáct procent nesplácených úvěrů. V ohrožení je i nejstarší banka světa Monte dei Paschi di Siena, která byla založena v roce 1472 a ustála třicetiletou válku, epidemie moru a cholery i obě světové války. Není však jisté, zda přežije euro. Během pondělka a úterka spadla hodnota jejích akcií o čtvrtinu. Příští bankovní krize může být zažehnuta právě v Itálii.

Zoufalá situace vyvolává poptávku po zoufalých řešeních. Proto mnozí Italové vidí alternativu v protisystémovém Hnutí pěti hvězd (MoVimento 5 Stelle, M5S) bývalého účetního a později komika Beppea Grilla. Do vlády ji může vynést právě Renziho porážka v referendu

Vyhlídka na vládu Hnutí pěti hvězd je pro investory noční můrou. Je zjevné, že jejím důsledkem by byl odliv kapitálu z Apeninského poloostrova. Hnutí má přitom k vláděnašlápnuto, v průzkumech už Renziho Demokratickou stranu předstihlo.

Beppe Grillo, jehož blog je celosvětově šestým nejnavštěvovanějším (6,5 milionu jedinečných návštěvníků za měsíc), vyhlásil válku stranám, bankám, korporacím, médiím, prostě establishmentu. Obratný davový řečník říká nepříjemné pravdy i nesmysly, baví, provokuje, vyhrožuje.

"My jsme francouzská revoluce, bez gilotin… opustíme eurozónu, zrušíme euro, vypořádáme se s bankéřskou verbeží, která nás okradla o svobodu a suverenitu!" hlásá a svému kázání dává evropský rozměr: "Itálie se stane zdrojem evropské nákazy, která vrátí lidem národní suverenitu," pravil na mítinku v Římě.

Populista Grillo má alespoň v jednom pravdu: Euro je pro Itálii svěrací kazajkou.

Německu a dalším státům ze severu Evropy Italové nestačí a výpadky v rozpočtu kryjí dluhy. To však nemůže trvat navěky.

Je euro v sázce?

Pokud by blížící se hlasování (na rozdíl od britského referenda a amerických voleb) dopadlo podle prognóz, tedy porážkou reforem, lze z většiny analýz odvodit sled těchto událostí:

1. Euro vůči dolaru oslabí. Výnosy italských dluhopisů v nejistém prostředí porostou. Tím se italské vládě prodraží financování provozu státu.
2. Evropská centrální banka se bude snažit italské vládě pomoci. Vyhlásí nové kolo kvantitativní uvolňování – nakoupí další vládní dluhopisy za nově vytisknuté peníze.
3. Kvantitativní uvolňování zvýší tlak na posílení české koruny. Česká národní banka proto bude dál korunu oslabovat, což už téměř tři roky prodražuje zboží z dovozu.
4. Renzi to zabalí a Italové půjdou k předčasným volbám. Proevropské strany, zejména Renziho Demokratická strana, z nich vyjdou oslabeny. Posílí Hnutí pěti hvězd.
5. Nová vláda, kterou toto hnutí vede, vyhlásí plebiscito setrvání země v eurozóně.

Evropské domino

Co by následovalo, pokud by Itálie dospěla do bodu 5? Zatím jsou pro euro dvě třetiny Italů. Jenže nálady lidu bývají vrtkavé, rychle se mění a špatně odhadují (důkazem jsou vítězství brexitu i Donalda Trumpa).

Italská ústava referendum o mezinárodních smlouvách zapovídá, proto by hlasování o euru mělo jen poradní charakter. A není ani jasné, jak by pětihvězdičková vláda naložila s jeho výsledkem.

Zatím je Itálie od takového rozhodování daleko. Už hlasování o ústavních pravidlech italské politiky však může v eurozóně i celé Evropské unii vyvolat dominový efekt.