Vpád do Polska neměl vypadat jako akt nevyprovokované agrese Německa vůči sousedovi; Hitler velmi stál o to ukázat světu, že je vůdcem, který pouze úzkostlivě střeží potřeby a bezpečí svého národa. Vše mělo vypadat tak, aby verze událostí nepřiměla západní spojence Polska (Francii a Velkou Británii) k intervenci.

Byla proto připravena diverzní operace, jež měla agresora udělat z Polské republiky. Plán dostalo do režie SS; jeho hlavním hybatelem byl Reinhard Heydrich – toho času šéf bezpečnostní služby, která pod SS spadala a jeho kolega z Gestapa.

Svědectví z Norimberka

Plán byl vcelku prostinký – německý vysílač v Gliwicích měl být „přepaden“ SS-many přestrojenými do polských uniforem, kteří měli následně odvysílat do rozhlasového éteru depeši, že polská invaze do Německa začala, přičemž měl tento vzkaz doputovat až k anglickým břehům.

Hitler by měl svůj casus belli a západ zase "omluvenku" ze vstupu do války po boku Polska. Vykonáním plánu byl pověřen Alfred Naujocks, který se těšil pověsti muže schopného plnit podobné speciální úkoly.

Ostruhy si vysloužil už dříve v Československu, kam byl vyslán s cílem najít a zabít Rudolfa Formise, který z Čech na území Říše šířil po rádiových vlnách protinacistickou propagandu.

Teď měl být Naujocks tím vyvoleným, kterému se dostane té pochybné cti rozpoutat nejkrvavější válku v dějinách lidstva.

Naujocks s odstupem let u Norimberského tribunálu vykládal i o tomto svém polském podniku a podrobnosti o této kapitole zná historie právě jen díky jeho svědectví.

Bylo 31. srpna 1939 něco po 20. hodině. Opona celého zinscenovaného dramatu se rozestoupila. Na scénu, rozuměj k vysílací místnosti stanici v Gliwicích, vstoupilo šest či sedm mužů vedených Naujocksem.

Jeden z protagonistů přistoupil k mikrofonu s kratičkým monologem, který měl být prologem ke tragédii 2. světové války.

Každé drama však na jevišti vyžaduje své oběti. Ty v Gliwicích představovali vězni z koncentračního tábora v Dachau. Jejich ozbrojený doprovod jim prý tvrdil, že budou komparsisty ve filmu.

Na konci "inscenace" tu zůstali ležet mrtví spolu s polskými rekvizitami, aby hra na polské ozbrojence vypadala věrohodně pro zraky těch, kteří přijedou záležitost vyšetřovat.

Leželi tu se zohyzděnými tvářemi, aby nehrozilo, že by mohli být poznáni. Mezi nimi dodýchal i Franciszek Honiok, který dostal injekci se smrtelným jedem a pak byl několikrát střelen do těla – jen jeho obličej měl zůstat identifikovatelný.

O Honiokovi totiž bylo známo, že pomáhá polským lidem a jeho tvář tak měla dodat autenticitu divadlu, které připravilo SS.

Představení skončilo a čekalo se na reakci publika. Očekávaný úspěch se ale nedostavil. Francouzi ani Britové předkládané verzi událostí neuvěřili; a pokud snad ano, nebyl to pro něj dostatečný důvod nezůstat dál na straně Polska.

Zastření mlhou neznáma

Německo však i tak získalo argument pro zahájení vojenských operací a hned druhý den vstoupili němečtí vojáci bez vyhlášení války na polské území.

Západ se nezprostil závazků ze záruk, které Polákům dal, nicméně jeho podpora byla neúčinná a za měsíc bylo Polsko ztraceno – od svých západních hranic převálcováno německými tanky a na východě doraženo rudoarmějci.

I události ze samého počátku 2. světové války potvrzují, že konspirace a fabulace tajných služeb, "false flag" útoky a prvky hybridní války nejsou úplně nejnovějším vynálezem.

Neobjevily se poprvé na Krymu, Ukrajině, v Iráku ani v Jugoslávii. Provázely každou válku v moderních dějinách.

Někdy jí předcházely a přímo ji pomáhaly na svět, jindy byly operace, události či související okolnosti smyšleny a vypuštěny do světa až ex post.

To někteří tvrdí dokonce i o incidentu v Gliwicích… Objevují se hlasy tvrdící, že byl fingovaný útok na radiostanici vybájen až pro Norimberský proces a ústy Alfreda Naujockse prodán světu, aby ten učinil spojenecký triumf ještě bezchybnější a poraženým přitížil.

Co rozhodně zůstává je poučení z historie, jež nabádá k obezřetnosti při přijímání zprostředkovaných zpráv.

Někdy je totiž skutečnost tak zastřená mlhou neznáma, že vzdálený pozorovatel si může vytvořit pouze jakousi vlastní představu o skutečnosti.

Tak to může být v případě Gliwic nebo každé jiné události, ke které nemáme dost autentických pramenů a důkazů, jež by mohly naši představu o skutečnosti co nejvíce zpřesnit.

František Štambera pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Autor je historik oddělení novodobých českých dějin Národního muzea