Válečné reparace se Německu vrací jako bumerang, některé státy je připomínají ještě 70 let po válce. A to dluhy za první světovou splatili Němci teprve před pěti lety, tedy 92 let po jejím ukončení.

Letos jim účet za druhou světovou válku předložili Řekové a Rusové "fakturu" za válečné škody chystají. Řecká vláda si řekla o téměř 290 miliard eur a ruští poslanci výši reparačního požadavku předběžně odhadli na čtyři biliony eur.

V obou případech slouží válečné reparace jako bič na sebevědomý stát, který se pozvedl z porážky a ekonomicky převálcoval vítěze.

Z ruin k prosperitě

Němci to dokázali už v 50. letech. Za poválečný vzestup vděčí nejen svým ekonomům, zejména ministru hospodářství a pozdějšímu kancléři Ludwigu Erhardovi, ale také osvíceným politikům vítězných mocností, především Georgi Marshallovi a Robertu Schumanovi. Americký ministr obrany i francouzský ministr zahraničí a otec-zakladatel sjednocené Evropy dospěli po největším válečném konfliktu v dějinách lidstva k přesvědčení, že mír na kontinentu se podaří udržet jen za dvou podmínek:

1) Vítězové dají přednost usmíření před odvetou a nebudou poražené Německo drtit reparacemi, nebudou je nutit, aby válečné škody splatili do posledního feniku.

2) Klíčové evropské státy budou zapojeny do hospodářské spolupráce s Německem.

Marshall proto zařadil Německo do svého plánu poválečné obnovy Evropy a Schuman navrhl společný dohled nad výrobou uhlí a oceli. V roce 1952 na jeho popud založily Francie, Itálie, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko a Německo Evropské společenství uhlí a oceli. Idea byla prostá: Pokud pro uhlí a ocel, tehdy nejdůležitější suroviny pro zbrojní průmysl, vznikne společný trh a jejich výrobu nebudou řídit vlády, pak nebudou státy schopny vést válku. 

Rok poté na konferenci v Londýně v roce 1953 škrtli západní spojenci Německu 55 procent válečných dluhů (v tehdejších markách 32,3 miliardy). Odpis zahrnoval jak reparace z druhé, tak ještě z první světové války. Spojenci se také dohodli, že určitá část dluhu bude splacena až po sjednocení Německa. V té době to bylo dál než v nedohlednu.

Cílem bylo postavit Německo na nohy a vydělávat na obchodu s někdejším nepřítelem. To se podařilo. Realita přitom předčila očekávání. Západní část poraženého státu povstala z trosek, stala se ekonomickým motorem sjednocující se Evropy a táhla spojence k prosperitě. Němci měli hlavní podíl na financování evropských projektů a ekonomicky silné západní Německo bylo důležitým prvkem při zadržování Sovětského svazu.

Země, které nacistický stát zruinoval, dostaly od Němců pouze o něco víc než symbolické reparace. Výjimkou byl Izrael. Židovský stát, který v době druhé světové války ještě neexistoval, odškodnili Němci za holocaust šedesáti miliardami eur. (Proto mají Němci na izraelské prosperitě větší zásluhu než USA.)

Evropští spojenci se spokojili s mírovými dividendy, mezi které patřil (a dosud patří) transfer německého bohatství do chudších států starého kontinentu. Byl chápán jako usmiřovací gesto, potažmo splátka válečných ztrát.

Proto na Západě reparace nikdo hlasitě nepřipomínal. Evropské státy na ně neupozorňovaly ani v roce 1990, kdy vítězné mocnosti (Británie, Francie, Sovětský svaz a Spojené státy) uzavřely "Smlouvu o konečném uspořádání vztahů k Německu", která za druhou světovou válkou udělala právní tečku. Píše se v ní, že mocnosti se vzdávají práv, která vůči Německu uplatňovaly jako vítězné země.

Kdo dluží víc?

Řekové krátce nato podepsali protokol Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, kterým tuto smlouvu uznali. V roce 1995 však řecké ministerstvo zahraničí vydalo nótu, v níž prohlásilo reparační nároky za otevřené a dvacet let nato premiér ze stejné strany Alexis Tsipras dal řecký požadavek na reparace vyčíslit. "Je to věc morálky,"  pravil šéf vlády a předložil Němcům účet.

Je na něm částka 278,8 miliardy eur. Navíc řecká vláda požaduje, aby mu Německo uhradilo bezúročnou půjčku, kterou si na řecké centrální bance za okupace vynutilo nacistické Německo. Z Řecka tehdy odčerpalo 476 milionů říšských marek, což je v nynějších eurech 10,3 miliardy.

Řecký požadavek je vyšší než dluh Řeků za úvěrovou pomoc členů eurozóny, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu, který dosáhl 245 miliard eur. Bezpochyby to není náhoda.

Není přitom jasné, zda z účtu za okupaci odečetli Řekové materiální reparace (stroje a zařízení z německých továren), které dostali krátce po válce, a 115 milionů marek na odškodnění obětí nacistické perzekuce, jež jim Německo poslalo v roce 1960. Určitě v něm ale nejsou zahrnuty desítky miliard eur, kterými se Němci podíleli na snížení řeckého dluhu před třemi lety, kdy řecké dluhopisy nahradili jinými, méně ziskovými - s delší dobou splatnosti, nižší nominální hodnotou a nižším úrokem.

Řecký motiv je jasný a má pramálo společného s morálkou:  Umořit dluhy z válečných reparací. Tuto myšlenku formuloval pako první před dvěma lety poslanec za Syrizu Manolis Glezos.

Řecká vláda nemohla předpokládat, že Němci na její "fakturu" přikývnou. Evropě zato vyslala vzkaz: Dlužníky nejsme my, ale Němci, takže nemáte nárok nás tlačit ke zdi a diktovat si podmínky pro úvěrovou pomoc.

Odveta za sankce

Rusové měli k otevření reparací jinou pohnutku: sankce, které na ně po anexi Krymu uvalila Evropská unie.

"Nezaplatili nám (Němci) ani kopejku z reparací a jako stát Evropské unie poškozují Rusko sankcemi," řekl poslanec Michail Děgťarjov deníku Izvestija.

Děgťarjov je členem parlamentní komise pro přípravu reparací, která začala zasedat v únoru. Komise ještě práci nedokončila, výši reparačního požadavku však předběžně odhaduje na tři až čtyři biliony eur.

Po válce přitom sovětští komunisté na úhradu válečných škod nenaléhali. Bylo to ale pochopitelné, do jejich původně okupační zóny, z níž měly být uspokojeny reparační požadavky, spadalo východní Německo, ideologický spojenec. Sověti s ním uzavřeli dohodu, v níž se reparačních nároků vzdali. Kolik si ale dali zaplatit od spolkové republiky za souhlas se sjednocením?

Historici, kteří se tomuto tématu věnují, odhadují, že západní Německo uhradilo Sovětům 50 až 80 miliard marek, to je 25 až 40 miliard eur. Částka zůstává tajemstvím. Ví se jen to, že na přelomu let 1989 a 1990 létal spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher s představiteli německých bank do Ruska. V Moskvě uzavírali dohody, které dosud nebyly zveřejněny.

Pandořina skříňka

Neotevřeli snad Řekové a Rusové Pandořinu skříňku, ze které budou na Němce vypadávat další účty za válku? Kdo ví.

Možná některé politiky inspirují. Reparace v nedávné minulosti projednával třeba polský parlament. V roce 2004 před výročím konce války přijal usnesení, v němž připomíná, že "Rzeczpospolita Polska" dosud nedostala reparace za "hmotné i nehmotné ztráty" způsobené "německým útokem, okupací a genocidou". Pak parlament nechal téma usnout.

Německo je však z právního hlediska neprůstřelné. Státy nemohou prosadit reparační požadavky proti vůli jeho politické reprezentace. Před žalobami zahraničních soudů o odškodné za válečné zločiny zase Německo chrání státní imunita.

Proto byly první reakce Němců na řecký požadavek sebevědomé a tvrdé. Vicekancléř Sigmar Gabriel ho označil za "hloupý a nesmyslný". Krátce před výročím konce války, kdy se od Němců čeká pokání, však němečtí státníci ubrali na razanci a připustili, že o tématu budou jednat.

"Za historií nemůžeme udělat tlustou čáru. Musíme být citliví k tomu, co Němci způsobili cizím státům, mezi nimi Řecku," píše se v prohlášení kancléřky Angely Merkelové k výročí konce války.

Spolkový prezident Joachim Gauck byl ještě smířlivější. V rozhovoru pro deník Süddeutsche Zeitung zopakoval, že reparace jsou právně uzavřeny, avšak vyzval ke vstřícnosti. "Měli bychom diskutovat o tom, jak Řekům poskytnout nějaké zadostiučinění formou odškodnění," prohlásil.

Řekové nicméně nemohou očekávat o mnoho víc než to, že s nimi Němci vytvoří nějaký společný fond (obdobu Česko-německého fondu budoucnosti). Do něj spolková vláda nasype miliony eur, které bude možné použít na odškodnění pozůstalých po řeckých obětech nacistů.

Nikdo ale nemůže předpokládat, že Německo bude vyplácet desítky či dokonce stovky miliard reparací. Je přece 70 let po válce.