Britský výzkumník Tim Bernes Lee pracoval koncem 80. a začátkem 90. let ve švýcarském CERNu. Internet už tehdy existoval, ale nebyla to ta síť, kterou známe dnes. Využívali ji vědci, programátoři či technici.

Bernes pracoval na projektu globálního systému sdílení znalostí mezi výzkumníky. Právě k tomu měl původně World Wide Web a to, co dnes všichni známe jako "internet", sloužit. Vlastně šlo o spojení tří už existujících technologií: protokolu TCP, doménových jmen a hypertextu. Bernes Lee dal své nápady a standardy volně k dispozici, a otevřel tak svět sdílení informací každému, kdo měl zájem. Kdokoliv si mohl udělat vlastní webovou stránku nebo prohlížeč.

Jenže se to celé trochu zvrtlo a výsledek vidíme dnes. Zákony trhu platí i ve virtuálním světě. V průběhu 25 let jsme se z nadšeneckých začátků a nedůvěry velkých korporací dostali do bodu, kdy z internetu vyrostly korporace úplně nové, často zastiňující staré struktury.

Web sám o sobě svět médií příliš nezměnil. Teprve nadstavby internetu jako Google, Amazon, Facebook a Twitter se staly dosud nepoznanou disruptivní silou trhající na kusy zavedená odvětví - média, služby, cestování, nákupy a další. Z tisíců uživatelů internetu jsme se za čtvrt století dostali podle různých odhadů na 2,8 miliardy až 3,5 miliardy.

To zároveň znamená, že zhruba čtyři miliardy lidí k internetu pořád ještě přístup nemá. Pravda, možná řeší důležitější věci. Ale internet je dříve či později dostihne, protože si to tak Facebook a Google přejí.

Za 25 let se také ukázalo, že jen menší část lidí má zájem na internetu něco smysluplného vytvářet nebo sdílet. Masa chce konzumovat, nakupovat a bavit se, tak jako v běžném světě. Kdo si ostatně dnes vzpomene na obskurní weby jako Geocities nebo MySpace, že.

Co nás čeká v budoucnu?

I ti největší optimisté navíc přiznávají, že se z internetu stal zároveň globální šmírovací systém dosud nevídaných možností. Lidé se na sociálních sítích dobrovolně vzdávají svého soukromí, často aniž by si to uvědomovali. Vize kyberpunkových spisovatelů se staly skutečností. Virtuální svět se díky internetu a webu zcela prolnul s realitou všedního dne. Otázka zní: co bude dál?

Současný vývoj webu a internetu jde několika směry. V prvé řadě jsou to mobilní zařízení a aplikace, které postupně odpoutávají pozornost od systému světové pavučiny webových stránek, doménových jmen a hypertextu a zapouzdřují jednotlivé produkty do malých úhledných krabiček/ikonek. Jsou to takoví malí pomocníci, které máte neustále při sobě kdekoliv a kdykoliv. Člověk ani nemusí příliš vědět, že nějaký internet existuje. Nemusí si pamatovat doménová jména, jen značky - Airbnb, Uber, Duolingo, YouTube...

Za druhé je to internet věcí, tedy pronikání konektivity i do běžné spotřební elektroniky typu ledniček, sporáků, a ještě dál do aut i dalších věcí, strojů či budov. K internetu mohou být připojeny dveřní zámky, okna i obojky psích mazlíčků.

Internet se postupně stane neviditelnou součástí každodenního života a o jeho chod se z velké části budou starat stroje samotné. To je pomyslná třetí rovina vývoje. Pokroky ve strojovém učení a umělé inteligenci nabídnou ve většině oborů zcela novou perspektivu, podobně jako to kdysi udělal internet. Sami budeme s chytrým softwarem (agentem) přes internet často komunikovat, aniž by nám docházelo, že nejde o živou bytost.

Zároveň ale bude všudypřítomný internet znamenat i definitivní konec soukromí a proměnu politiky, špionáže i policejní práce. Je to navýsost patrné už dnes. Dezinformační weby a armády trollů reálně ovlivňují mínění milionů lidí a hýbou politikou světových mocností. Kyberšpionáž a hackeři vedou každodenní válku se svými protivníky na úplně novém bojišti, které NATO nedávno konečně uznalo jako válečné pole.

Autor je šéfredaktor www.hybrid.cz