Plán na vybudování společné armády je prakticky stejně starý jako myšlenka vytvořit evropské ekonomické společenství. Tehdy ho však smetla ze stolu Francie, která prohlásila, že by se země měly soustředit spíš na prohloubení ekonomické integrace.

Nyní, kdy přicházejí hrozby ze všech stran – ruskou rozpínavostí směrem na západ počínaje přes chaos na Blízkém východě a teroristickými akcemi konče, se začínají myšlenky na vlastní armádu opět obnovovat. Její největší odpůrce – Velká Británie – navíc za dva tři roky už nebude moci záměr vetovat.

Nejhlasitěji o armádě mluví země Visegrádské čtyřky, zejména pak Poláci, kteří stále volají po větší přítomnosti NATO v Evropě. Právě NATO je ale tím, co některé státy od myšlenky odrazuje. "NATO musí zůstat základem naší obrany a obrany Evropy," řekl britský ministr obrany Michael Fallon, podle kterého by existence unijní armády alianci podkopávalo.

Časy štědrých Spojených států zřejmě brzy skončí

Jistě, členství v Severoatlantické alianci dává evropským zemím jistotu vzájemné pomoci a ochrany, nemusí však trvat věčně. Republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump se už nechal slyšet, že americká pomoc v případě napadení člena NATO nemusí být samozřejmá.

Záleželo by podle něj na tom, jak moc daná země alianci přispívá a jak je ochotná se na obraně podílet. Pouze čtyři státy z 22 unijních členů NATO přitom utratí na obranu požadovaná dvě procenta hrubého domácího produktu.

A ani vítězství demokratky Hillary Clintonové nemusí znamenat jistotu. Je pravděpodobné, že i ona bude požadovat, aby se Evropané zapojili více. V obou případech tak budou zřejmě muset evropské země začít do své obrany investovat mnohem víc než je tomu nyní.

Ostatně argument, proč by měly Spojené státy s menším počtem obyvatel a slabší ekonomikou než EU udržovat a zajišťovat bezpečnost v Evropě, není až tak od věci…

NATO vznik unijní obrany nevadí

Není se tak co divit, že generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který se tento týden zúčastnil jednání unijních ministrů obrany, nemá s myšlenkou unijní armády tak velký problém, jak si Británie myslí.

"Vítám diskusi o posílení evropské spolupráce v oblasti obrany. Neexistuje žádný rozpor mezi silnou evropskou obranou a silným NATO. Vzájemně je posilují," řekl Stoltenberg. Za důležité přitom považuje, aby se NATO a Evropská unie doplňovaly a aby nedocházelo ke zdvojování činností.

Jenže zatím nejobsáhlejší německo-francouzský plán na vznik armády se vznikem hlavního velitelství počítá, stejně jako podobný italský návrh. "Politická odpovědnost za obranu spočívá v první řadě na členských státech," vysvětlovaly Francie s Německem v návrhu potřebu založit unijní armádu.

Přímo slovu "armáda" se ale opatrně vyhýbají. "Nejde o krok směrem k vytvoření evropské armády. Cílem je sloučit rozdílné síly, abychom byli schopni rychlejšího jednání. Evropa je příliš pomalá, evropská odpověď na krize přichází někdy se zpožděním. Potřebujeme společný evropský postup," uvedla německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová.

Vzdor Velké Británii?

Hlasité úvahy o vlastním zajištění obrany působí jako jeden ze způsobů, jak chtějí velké unijní ekonomiky – tedy Německo a Francie – ukázat, že život Evropské unie může dál fungovat i bez Británie.

Zmizí hlavní kritik armády, pole je volné. Navíc vojenskou spolupráci zakotvuje přímo Lisabonská smlouva, takže by vznik nemusel být až tak byrokraticky složitý. Vidíte, už nás nic neblokuje, jako by se ozývalo z Bruselu, který dal ministrům čas do konce roku, aby předložili své vize společné obrany.

Problém je, že vytvoření armády se nelíbí všem státům EU. Obrana je něco, co i po vstupu do EU zůstalo čistě v rukou národních států.

Na armádu nejsou peníze

Větší problém ale budou peníze. Evropské státy, jisté si americkou ochranou prostřednictvím NATO, rok co rok snižují své rozpočty na obranu. A pokud kupují nové vybavení, většinou jde spíš o vojenské hračky z bazaru než skutečně plnohodnotná výzbroj.

Evropa už sice ukázala, že je schopná vojensky spolupracovat, například na protipašeráckých operacích ve Středozemním moři nebo protipirátských akcích u somálského pobřeží, ale navázat stálou, plnohodnotnou spolupráci, bude finančně i organizačně mnohem náročnější.

Dokud evropské státy nebudou disponovat vlastními transportéry, stíhačkami, bezpilotními letouny, satelitními přijímači, polními nemocnicemi a dalším základním vybavením, nelze mluvit o akceschopné armádě.

A pokud na to skutečně najdou členské státy peníze, je už jedno, zda tyto stroje a jejich obsluha bude zasahovat pod vlajkou EU nebo NATO. Bez NATO stejně půjde jen o dětskou hru na vojáčky…