Historický summit NATO a vzestup východní Evropy

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Alina Holušová

Summit Severoatlantické aliance ve Varšavě se honosí nálepkou "historický" po právu. Nejenže s definitivní platností nastolil novou vojenskou doktrínu západního bloku, východní Evropa se navíc – což je pro nás ještě důležitější – dočkala své chvíle a konečně opouští pozici druhořadé součásti NATO.

Ukrajinský prezident Petro Porošenko by mohl o agresivitě Ruska vyprávět. A také jistě vyprávěl

Ukrajinský prezident Petro Porošenko by mohl o agresivitě Ruska vyprávět. A také jistě vyprávěl,zdroj: Profimedia.cz

Za tento mimořádný posun, po němž toužili Poláci, obyvatelé Pobaltí, ale i leckterý Čech, paradoxně vděčíme hrozbě, která nakonec rozhýbala NATO k přehodnocení svého zastaralého přístupu. Po konci studené války nedokázala aliance dlouho přijmout fakt, že dialog s dědicem Sovětského svazu, ale i dalšími státy, nebude možný bez dostatečné vojenské síly.

Slepá víra v ideologii míru zastřela pohled aliance natolik, že nedokázala zareagovat ani ve chvíli, kdy ruská armáda v roce 2008 vstoupila na gruzínské území. Dokonce ani pětidenní válka v Gruzii NATO neprobrala, přestože varovné hlasy volaly po jednoznačném, výmluvném gestu vůči Rusku.

Kdyby přitom tehdy aliance zareagovala adekvátně, Rusko by si možná netrouflo na Krym a nerozpoutala by se válka na východě Ukrajiny. 

NATO se dlouho snažilo vyhnout konfrontaci s Ruskem a tvrdošíjně trvalo na tom, že Moskva je pro něj partnerem, nikoli potenciálním nepřítelem. Jak se ale nakonec ukázalo, přátelství se současným ruským režimem není možné.

Aliance se tak po letech zmateného přešlapování vrací k taktice vojenského zdržování, i když samozřejmě v novodobé podobě. A východní Evropa konečně zlomila prokletí nových členských států, které měly v porovnání se "starou gardou" jen okrajové postavení v aliančních strukturách.

Polská role

Není to náhoda, že se historická schůzka NATO konala ve Varšavě. Poláci mnoho let volali po ochraně zcela nezajištěného východního pohraničí, politické vedení aliance to však vnímalo jako hysterii způsobenou posttraumatickým syndromem po letech sovětského diktátu. Obdobně na tom byli i Lotyši, Litevci a Estonci – vlastně dokonce o něco hůř, zvlášť od chvíle, kdy Rusko předvedlo, jak zručně dokáže vést hybridní válku. V Pobaltí totiž podobně jako na východě Ukrajiny či v Jižní Osetii žije početná ruská komunita, kterou by se mohla Moskva chtít "ochránit".

Po letech diplomatických slibů a planého ujišťování, že Spojené státy a další spojenci v případě potřeby ochrání své východoevropské partnery, se východní Evropa nakonec přece jen dočkala hmatatelné podpory.

Varšavský summit proto není přelomový ani tak rozhodnutím rozmístit čtyři prapory na východních hranicích aliance, o tom se koneckonců vědělo už před víkendovým jednáním, jako spíš celkovou změnou postavení východní Evropy - z okrasného doplňku se stává významný partner.

"Je to závazek na neurčito a potrvá tak dlouho, dokud to bude nutné. Takže nemáme žádné datum, ke kterému bychom mohli říct, že to skončí. Tohle je nová realita, takovou (vojenskou) přítomnost jsme ve východním křídle aliance dosud neměli," komentoval to šéf NATO Jens Stoltenberg.

Studená válka nehrozí

Aliance zároveň dala jasně najevo, že novou studenou válku nechce. Pravda, staré časy připomíná řada věcí – změna rétorika, kdy se o Moskvě opět mluví otevřeně jako o hrozbě, nikoli jako o potenciálním partnerovi, a posilování vojenské přítomnosti na hranicích s Ruskem – Stoltenberg však svá slova o "nové realitě" nevolil náhodou.

Nové prapory v Polsku, Estonsku, Lotyšsku a Litvě budou rotovat, aliance se tak více či méně elegantně vyhne porušení dohody s Ruskem z roku 1998, v níž se zavázala, že nerozmístí trvale žádné další podstatné síly v blízkosti ruských hranic.

Studená válka v globalizovaném světě s jeho hrozbami v podobě Islámského státu a dalšími potenciálními společnými problémy jednoduše není možná (alespoň v dřívější podobě), faktem zůstává, že si aliance konečně ujasnila priority a rozvíjení "dialogu s Ruskem" mezi nimi není. Vztahy s Moskvou stejně ustrnuly kvůli anexi Krymu a válce na Donbasu, aliance se teď logicky zaměří na posílení vlastní pozice i za cenu, že napětí s Moskvou bude dlouhodobé.

Rusko stejně nedalo Západu jinou možnost, než se vrátit k principu "pokud chceš mír, připrav se na válku".

Zůstává však na jednotlivých státech východní Evropy včetně Česka, které zatím zůstalo tak trochu na okraji, jak si se svým nově nabytým hlasem v NATO poradí. Pokud se dokážou chopit příležitosti a využít i formát Visegrádské čtyřky, která po letech nečinnosti posiluje své pozice v EU, z východoevropského regionu by se mohl stát vlivný hráč. 

Tagy: zahraničí domácí NATO východní Evropa mezinárodní politika geopolitika

Zdroje: Vlastní