"Jaká to velká noc! Lidová strana za svobodu a demokracii (VVD) potřetí v řadě uspěla jako nejsilnější ve volbách. Je to také noc, kdy Nizozemsko po Brexitu a Trumpovi řeklo ‚ne‘ populismu," radoval se v noci na 16. března nizozemský premiér Mark Rutte, když už bylo jasné, že se mu podařilo udržet pozici nejsilnějšího hráče ve sněmovně.

Přes veškeré oslavy to bylo vítězství poněkud ponuré, a jestliže Rutte stále skončil první, jeho vláda jako celek se nemá čím chlubit. Sama premiérova VVD přišla o 8 křesel a pět procent voličů, její koaliční Strana práce pak prožila úplný masakr: propadla se o skoro dvacet procent, ztratila 29 křesel a prakticky zmizela z nizozemské politické mapy.

"Dřívější pilíř poválečného sociálního státu se propadl do existenční krize," komentoval výsledek vládních "labouristů" úvodník nizozemských novin NRC Handelsblad.

Všichni spokojeni?

To Geert Wilders, všeobecně interpretovaný jako hlavní poražený středeční volební noci, rozšířil poslanecký klub své Strany za svobodu (PVV) o pět křesel a připsal si tři procenta volební podpory. PVV se zároveň stala druhou nejsilnější stranou v dolní komoře nizozemského parlamentu a její "neúspěch" spočíval spíše v neschopnosti vyšplhat se až na první příčku, jak se to podle průzkumů veřejného mínění očekávalo.

"Raději bych, kdybychom se stali nejsilnější stranou. Ale nejsme ti, co prohráli. Získali jsme mandáty navíc. To je výsledek, na který můžeme být hrdí," sdělil novinářům Wilders. Ve volbách se vlastně potvrdilo, že PVV a její protiimigrantský, protievropský a protiislámský program reprezentuje stabilní a nezanedbatelnou část nizozemské společnosti. Zároveň se potvrdilo, že tato témata nemají takovou sílu, aby stačila k vítězství nebo dokonce k dominantnímu postavení v neuvěřitelně rozdrobeném nizozemském parlamentním systému.

Skuteční vítězové

PVV sice posilovala, její zisky však byly ve srovnání s jinými opozičními stranami nižší. Největšího skoku se paradoxně dočkaly dvě politické formace, které se s Wildersem před volbami pustily do otevřeného konfliktu: Zelená levice (GL) a Demokraté 66 (D66).

Zelení oproti minulým volbám poskočili o celých deset křesel a podařilo se jim přesvědčivě zvítězit v hlavním městě Amsterdamu. Vysokých čísel dosáhli i ve všech univerzitních městech, v Groningenu, Utrechtu a Nijmegenu, což potvrzuje jejich mimořádnou popularitu mezi mladšími voliči. Jistě k tomu velkou měrou přispěl charismatický předseda Jesse Klaver, kterému se podařilo zabodovat novým stylem kontaktní kampaně a přilákat na předvolební mítinky tisíce lidí. Díky svému mládí, způsobu vystupování a pozitivnímu náboji bývá přirovnáván k Baracku Obamovi či ke kanadskému premiérovi Justinu Trudeaovi.

Druhý největší "skokan" voleb, D66, získal navíc 4,2 procenta hlasů a sedm poslaneckých křesel. Demokraté 66 skončili jako první v Utrechtu, všeobecně uspěli ve velkých městech a podařilo se jim dobýt zámořský Sint Maarten. Na rozdíl od zelených se jim to podařilo s osvědčeným a zdaleka ne tak mediálně vděčným předsedou, historikem Alexandrem Pechtoldem, který na opětovném vzestupu levicově liberální formace systematicky pracuje už od roku 2006.

D66 má za sebou obdivuhodnou historii - zrodila se v 60. letech z manifestu univerzitních intelektuálů, aby konkurovala "asociálním" konzervativcům z křesťanských stran i pravicově liberální VVD. Právě z její dílny pochází řada dnešních návrhů tak typických pro Nizozemsko, jako jsou sňatky homosexuálů, legalizace eutanazie a prostituce nebo zákon o referendu. Po účasti v koalici křesťanskodemokratického premiéra Balkenendeho počátkem 21. století ale byla D66 voliči prakticky vymazána z parlamentu a málem se sama rozpustila. Pechtold zahájil postupnou obrodu strany, v letošních volbách opět posílil a z D66 se s devatenácti mandáty stala třetí nejsilnější strana ve sněmovně.

Společně proti Wildersovi

Obě strany tedy rozděluje způsob kampaně i historie - nizozemští zelení jsou podstatně mladší strana, sestavená z řady různých proudů od křesťanských sociálů, až po reformní komunisty. Co je naopak spojuje, je apel na zcela opačné Nizozemsko, než jaké hlásá Geert Wilders: zelení i D66 jasně podporují členství v Evropské unii a v eurozóně, zastávají liberální sociální postoje, bojují za ochranu životního prostředí a obhajují otevřenou politiku imigrace. Shodně také označují Wilderse za rasistu a na rozdíl od konzervativněji založených stran v předvolební kampani s jeho názory ostře polemizovali.

"Co máme společného je velmi otevřený a tolerantní přístup ke světu v sociální i kulturní oblasti, ať už se jedná o podporu potratů, eutanazie nebo tolerantní drogové politiky," shrnul styčné body šéf GL v Amsterdamu Groot Wassink.

Není bez zajímavosti, že takto vůči Wildersovi vyhraněné strany dohromady získaly o třetinu hlasů víc než Wilders sám - podobně radikální recepty jako PVV už přitom nabízí jen nové Fórum pro demokracii Thierryho Baudeta s 1,8 % voličů. A může se klidně stát, že právě jejich pohled na Nizozemsko jako na otevřenou zemi pevně ukotvenou v Evropě bude mít po letošních volbách rozhodující slovo v celostátní politice.

Jelikož bude Mark Rutte potřebovat k sestavení koaliční vlády minimálně tři další partnery, je téměř jisté, že mezi nimi budou muset být alespoň Demokraté 66, kteří mají na rozdíl od Zelené levice dlouhou zkušenost s vládnutím, a proto jsou považováni za přijatelnější partnery.