Dvě různé Evropy: Protiuprchlický Zeman v zemi, která vítá uprchlíky s otevřenou náručí

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Dvoudenní návštěva Miloše Zemana v Portugalsku by za normálních okolností nebyla příliš zajímavou zprávou ani pro jednu stranu. Program české hlavy státu se nijak nevymykal podobným formálním událostem - Zeman kromě schůzky se svým portugalským protějškem Marcelo Rebelem de Sousou například navštívil gotický Klášter jeronymitů v Lisabonu, kde položil věnec u hrobu největšího portugalského básníka Luíse Vaz de Camões, zahájil výstavu nazvanou "Karel IV. a víra" v Cascais, a zúčastnil se podnikatelského fóra.

Český prezident Miloš Zeman se svým portugalským kolegou Marcelo Rebelo de Sousou

Český prezident Miloš Zeman se svým portugalským kolegou Marcelo Rebelo de Sousou,zdroj: Profimedia.cz

Některá portugalská média při této příležitosti taktně připomněla blízký vztah mezi dvěma exprezidenty, Václavem Havlem a Mario Soaresem, kteří oba ve svých zemích bojovali proti diktatuře a po jejím pádu se významně podíleli na demokratické transformaci. Jiná média o něco méně taktně rozebírala kompromitující video kolem kancléře Forejta, případně se věnovala kauze s (ne)vyznamenáním Jiřího Bradyho, jež nějakou dobu rezonovala i za našimi hranicemi.

Zdaleka největší pozornosti se však nakonec dostalo tématu, jež staví obě země obrazně řečeno na opačné strany barikády, a to je otázka řešení uprchlické krize. Bárbara Reis v deníku Público ještě před návštěvou výstižně označila portugalského a českého prezidenta za "symboly dvou různých Evrop", což se týkalo hlavně jejich postoje k uprchlíkům.

Zemanova návštěva by podle autorkou citovaného politologa Heitora Romana z Lisabonské univerzity měla sloužit mj. jako připomínka, že Portugalsko je "zosobněním demokratických hodnot" a může sloužit jako "učebnicový příklad v Evropě ohrožené autoritáři z Východu a vzestupem extrémní pravice, zneužívající demokratických mechanismů k uchopení moci". 

Sám portugalský prezident nakonec na Zemanovy nepřátelské postoje vůči uprchlíkům, vyjádřené rovněž přímo na tiskové konferenci po jejich setkání, zareagoval umírněně.

Podle jeho názoru je nutné podívat se na příčiny migrace z "širší perspektivy" a zdůraznil, že sice "existují striktně bezpečnostní témata, ale mnohem důležitější je otázka vzájemného porozumění a vytváření takových finančních, ekonomických a sociálních podmínek v těchto společnostech, aby unikly ze začarovaného kruhu permanentní krize".

Prezident Rebelo de Sousa dodal, že "nemůžeme odsoudit tyto společnosti odsouzené k životu v chronické zaostalosti, ani jejich (odcházející) mladou generaci, která se nachází ve slepé uličce".

Fernando Medina, lisabonský starosta, se odhodlal ještě k otevřenějšímu nesouhlasu se Zemanovými postoji, když se při předávání klíčů města českému prezidentovi v připraveném projevu zastal uprchlíků.

"Portugalsko do září příštího roku přijme na 5500 uprchlíků a jen v multikulturním Lisabonu, který v historii uvítal mnoho utečenců ze Středomoří a z afrických zemí, přijmeme víc než pět set lidí," prohlásil. "Je obecně známo, že uprchlíci a žadatelé o azyl se před rozhodnutím opustit své země stali terčem útoků na jejich lidská práva i vlastní důstojnost a je naší povinností být připraveni jim pomoci. Je nepřijatelné, že mnozí z těchto lidí, jež přichází do Evropy hledat ochranu před pronásledováním, se i na tomto kontinentu setkávají s další perzekucí."

Starosta Medina na závěr projevu České republice nabídl svou spolupráci při hledání "humanitárních řešení" současné krize a apeloval na význam celoevropské kooperace.

Dvě různé Evropy

Diplomatické výroky portugalských státníků i o poznání ostřejší vyjádření místních médií dobře ilustrují propastné rozdíly mezi tím, jak dvě jinak v mnoha ohledech srovnatelné, středně velké země na opačných krajích Evropské unie pohlížejí na uprchlickou krizi. A zdaleka se to netýká pouze českého prezidenta Miloše Zemana na jedné straně a portugalského prezidenta či lisabonského starosty na straně druhé.

Zatímco v České republice se všechny v parlamentu zastoupené strany shodnou ve svém odporu vůči povinným kvótám a rozdíly panují spíš v tom, jak tvrdě je který politik odsoudí, v Portugalsku je to právě naopak. Politický konsensus panuje ve shodě na maximální otevřenosti vůči uprchlíkům. Nejenže se vláda desetimilionového Portugalska nepostavila proti stálému přerozdělovacímu mechanismu Evropské unie, ale ještě přidělenou kvótu dobrovolně zdvojnásobila - místo 4 378 se jich zavázala přijmout deset tisíc.

Portugalsko zároveň patří mezi země schopné tyto uprchlíky nejrychleji přepravit na své území. Na rozdíl od mnoha dalších zemí podporuje slučování jejich rodin a vláda také vítá menší iniciativy jednotlivců, například tu od europoslankyně Any Gomesové, jež počítá s přesídlením 470 jezídů z Řecka.

Uprchlická politika vlády má podporu napříč politickým spektrem, včetně místních komunistů a středopravicové opozice, reprezentované současným prezidentem. Příslušné návrhy premiéra Antónia Costy získávají mnohdy jednomyslnou podporu v parlamentu a strany s protiuprchlickou rétorikou tragicky vyhořely u posledních voleb loni v říjnu. Ta nejúspěšnější z nich získala 0,5 procenta hlasů.

Jakýmsi globálním symbolem portugalské otevřenosti vůči uprchlíkům se od příštího roku stane bývalý ministerský předseda a donedávna vysoký komisař OSN pro uprchlíky António Guterres, který 1. ledna nastoupí do funkce generálního tajemníka Spojených národů.

Guterres, k jehož zvolení Portugalsku osobně gratuloval i Zeman, byl v minulosti drsným kritikem anti-imigrantských stran a populistických politiků a ve své funkci se zavázal "odhodlaně bojovat za hodnoty tolerance a solidarity". "Nemůžeme nikoho zastrašit, aby neutíkal z důvodu ohrožení života," napsal před rokem v magazínu Time. "(Uprchlíci) budou přicházet. Na nás je volba, jak humánně si dokážeme poradit s jejich příchodem."

Stejná situace, jiný přístup

Kritici mohou oprávněně namítat, že Portugalsko se nemusí potýkat se skutečnými důsledky uprchlické krize, a tak jeho politiky deklarativně otevřený přístup nic nestojí. Od úspěšného uzavření marocké hranice není Iberský poloostrov v centru migračních pohybů a loňská vlna se Španělska ani Portugalska prakticky nedotkla.

V roce 2015, kdy do Německa dorazilo na milion uprchlíků, požádalo v Portugalsku o azyl pouhých 872 osob - a drtivá většina z nich nebyli Syřané nebo Afghánci, ale Ukrajinci, kteří v zemi tvoří druhou největší národnostní menšinu.

Data naznačují, že letošní "příliv" nebude o moc vyšší. Z uprchlíků přerozdělovaných v rámci Evropské unie jich dosud přiletělo 747, tedy necelých deset procent, a víc než stovka z nich už podle ministerstva vnitra stihla utéct do zahraničí. Relativně chudá země na kraji Evropy zkrátka neláká zástupy běženců, tak jako Německo, Británie nebo Švédsko, o jejichž bohatství a přívětivosti kolují mezi uprchlíky legendy.

Jenže v čem se tato situace liší od České republiky? Ta je pro uprchlíky stejně neatraktivní jako Portugalsko - loni o azyl požádalo 1525 cizinců, rovněž nejčastěji Ukrajinců, a žádná uprchlická vlna se přes naše území nepřelila. Přesto se čeští politici předhánějí v boji proti neexistujícím uprchlíkům.

Odchod 26 Iráčanů přesídlených z iniciativy Nadačního fondu Generace 21 do Německa vyvolal v dubnu prakticky celonárodní pobouření a v reakci na něj česká vláda zarazila příchod všem ostatním již dohodnutým příchozím v rámci této operace.

Oproti tomu v Portugalsku podobné periodicky se opakující zprávy velkou bouři nevyvolávají. Třeba zmiňované ministerstvo vnitra na ně reaguje s ledovým klidem: "Takzvaný 'útěk' uprchlíků není nic výjimečného, děje se ve všech zemí Evropy," vyjádřil se začátkem prosince sama ministryně Constança Urbano de Sousová, která si fenomén vysvětluje odchodem za rodinnými příslušníky v zahraničí.

"Nemáme a ani nechceme mít žádná detenční zařízení, ostatně by to bylo v rozporu s azylovým zákonem." Podobně se prezident Rebelo de Sousa zvolený za konkurenční stranu nechal slyšet , že Portugalsko není "policejní stát" - uprchlíky přijímá, leč nekontroluje. Mizející uprchlíky označil za "izolované případy".

Zkušenosti a pochopení

Vysvětlení zcela opačné reakce obou států je možné hledat v jejich historii. Až do samého konce středověku mělo Portugalsko početnou a tolerovanou muslimskou komunitu a geografická i kulturní blízkost k muslimskému světu se nezmenšila ani po jejich vypovězení, případně nucené konverzi v letech 1496/7.

Portugalsko bylo navíc koloniální velmocí s velmi úzkými vztahy k Africe, kde své největší kolonie ztratila teprve po pádu diktatury. Africké kolonie alespoň podle zákona tvořily integrální součást Portugalska, jež se tím pádem rozkládalo na více kontinentech, a dodnes mateřskou zemi s nezávislými státy pojí mnohá pouta včetně portugalského jazyka. Právě proto prezident Rebelo de Sousa na setkání se Zemanem tak apeloval na porozumění pro africké země.

Koloniální panství mělo i svou uprchlickou rovinu. Po jeho rozpadu se Portugalsko muselo vyrovnat s příchodem téměř jednoho milionu utečenců převážně z Angoly a Mosambiku. Říkalo se jim sice "navrátilci" (retornados), avšak v drtivé většině se tito lidé narodili mimo portugalské území a doma se cítili spíš v zemích, odkud byli mnohdy násilně vyhnáni nastupujícími autokraty. Tehdy ještě mnohem chudší, teprve se bolestně demokratizující země, musela důstojně zabezpečit a integrovat na jednu desetinu obyvatelstva.

"Je to jako kdyby Evropa najednou musela přijmout 56 milionů uprchlíků," říká Rui Marques z Platformy na podporu uprchlíků. "A přitom si neumí poradit s jedním milionem."

Portugalsku se to podařilo: dnes jsou retornados a jejich potomci nerozeznatelní od zbytku populace a jejich úspěšná integrace slouží jako důvod pýchy i úspěšný model pro současnost.

Příznivější postoj vůči uprchlíkům však dost možná ovlivňuje i opačný proces, typický pro portugalskou historii 20. a 21. století. Vzhledem k nízké životní úrovni a vysoké nezaměstnanosti odcházely v minulosti statisíce Portugalců pracovat do zahraničí a tento trend typický spíš pro období Salazarovy vlády opět akceleroval po světové hospodářské krizi v roce 2008, následované propadem portugalské ekonomiky.

Až jedna pětina portugalské populace žije a pracuje v zahraničí a jejich nejčastější cílovou zemí je stejně jako v případě uprchlíků Německo. Třeba i proto mohou mít Portugalci větší pochopení pro utečence a jejich rodiny, prchajících kromě ekonomické nouze i z důvodů pronásledování a válečných konfliktů.

Je pravděpodobné, že o tyto historické zkušenosti se podělil prezident Marcelo Rebelo da Sousa se svým českým protějškem, když spolu o uprchlické krizi v soukromí hovořili. Teprve se uvidí, jestli návštěva Portugalska postoje Miloše Zemana nějak ovlivní.

Tagy: Česko zahraničí domácí Portugalsko zahraniční politika český prezident zahraniční politika Česka uprchlická krize

Zdroje: Vlastní