Od svého příjezdu do Česka byli uprchlíci sledováni prakticky na každém kroku. Když propukl skandál s rodinou z Okrouhlíku, reportáž o nich doprovázela Česká televize záběry z jejich soukromí. Jak by se vám líbilo, kdyby vám někdo strkal kameru do hrnce s polévkou? Ale to jen tak na okraj.

Když Iráčané utekli do Německa, bylo to jasné – nevděčným migrantům nebyl život v Česku dost dobrý. Posloužili jsme jim jako přestupní stanice. Ani ty jejich křesťany nemůžeme považovat za sobě rovné. A ostatní uprchlíci budou určitě stejní.

Vláda tak okamžitě pozastavila projekt Generace 21, který organizoval přesun křesťanských uprchlíků. To je ještě vcelku pochopitelná reakce. Nebylo by od věci nejprve zjistit, kde nastala chyba, jestli se o tom jako o chybě dá vůbec mluvit.

Další reakce ale byla vysloveně bizarní. Ministr vnitra Milan Chovanec prohlásil něco v duchu, že jsme sice irácké křesťany přijali v rámci kvót, které Česko celou dobu odmítalo, ale teď nám Němci odmítají Iráčany vrátit a my je prostě chceme zpátky!

Ministerstvo vnitra teď po Německu žádá vysvětlení, podle Chovance totiž uprchlíci utekli do Německa protizákonně. Šílenější to už být snad ani nemůže.

Celková atmosféra je přitom ještě grotesknější. Vývoj situace v Okrouhlíku sledovala média, jako kdyby šlo o událost roku. Začal hon na viníky. Nadace najednou poukazovala na žabomyší hádky s iráckou rodinou, která si podle některých spolupracovníků Generace 21 snažila vyjednat lepší podmínky, nebo na konflikt s iráckým zprostředkovatelem, který nadaci původně pomáhal, pak se s ní ale rozkmotřil.

Ať už byly jeho důvody nebo důvody irácké rodiny jakékoli, ať už Generace 21 v něčem chybovala nebo ne – uvědomme si, že tu jde o pouhých 25 lidí, o jednu jedinou rodinu.  O kapku v moři zoufalství lidí, kteří se tísní v uprchlických táborech, nebo jim nad jejich rozbořenými domy létají kulky a rakety.

Nakonec se hysterie kolem odchodu skupinky Iráčanů do Německa stáčí k jednomu jedinému. Máme vztek, že zatoužili po lepším životě než v Česku, že před námi nepadali vděčností na kolena, že uvažovali vlastní hlavou a odmítli se chovat jako zajatci. Opravdu chceme někomu vnucovat pomoc? A nemá být (křesťanská) pomoc čistě náhodou nezištná?