Fotbal dusí politické konflikty. Losování evropských pohárů přestává mít smysl

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Vojtěch Ondráček

Ruské politické roztržky na mezinárodní půdě ovlivňují i fotbalové dění. Při losu jarního vyřazovacího kola v Evropské lize zabránila UEFA tomu, aby se potkaly ruské a ukrajinské týmy. Co čert nechtěl, tak los paradoxně svedl dohromady neméně pikantní dvojici klubů - ruský Lokomotiv Moskva s tureckým Besiktasem Istanbul. 

Fotbalový klub Lokomotiv Moskva bude soupeřem tureckého Besiktase

Fotbalový klub Lokomotiv Moskva bude soupeřem tureckého Besiktase , zdroj: Profimedia.cz

Že politika do sportu nepatří, je natolik zprofanované klišé, že může směle konkurovat i otřepanému: "nedáš - dostaneš". Mezinárodní sport se přitom v minulosti s politikou prolínal víc než dost. Když koncem 70 let napadl Sovětský svaz Afghánistán, demokratické země bojkotovaly olympiádu v Moskvě. O čtyři roky později následoval revanš východního bloku, který naopak bojkotoval hry v americkém Los Angeles. A podobných případů by se v historii sportu našla celá řada.

Ukrajina, Turecko, s kým nebude hrát Rusko příště?

Že se ale mezinárodní politika promítne i do mezinárodní klubové soutěže, to zvykem nebývalo. Doby, kdy v klubu hráli jenom občané dané země, jsou už dávno pasé. I v českých divizích se občas mihnou hráči ze zahraničí. V případě ruských, ukrajinských, nebo i tureckých klubů to platí obzvlášť.

A hlavně, kdyby v jejich klubových dresech nezářili cizinci, do jarní fáze evropských soutěží by ruské, turecké, či ukrajinské kluby téměř jistě už nezasáhly.

I tak udělala UEFA v reakci na konflikt na východě Ukrajiny speciální opatření v podobě pravidla, které brání vylosování zápasu mezi ukrajinským a ruským týmem. Těžko si představit, co se mělo v takovém utkání podle představ fotbalových šéfů odehrát. Vždyť na hřišti by se střetly dvě cizinecké legie, jejichž vztah ke klubu je postaven čistě na pracovní bázi, nikoliv na nacionálním cítění.

Losovací šotek i přes toto omezení ale rozehrál svůj part vskutku bravurně. V prvním vyřazovacím kole Evropské ligy se totiž potkají kluby z hlavních měst zemí, které si poslední dobou nemůžou přijít na jméno. Moskevský Lokomotiv a istanbulský Besiktas.

Však si čestný předseda ruské fotbalové federace Vjačeslav Koloskov okamžitě postěžoval: "S Tureckem sice nevedeme otevřenou válku, přesto by bylo lepší, kdyby UEFA takovému souboji zabránila, aby se předešlo jakýmkoli problémům." A dodává: "Nechápu logiku UEFA, proč vytvářet zbytečné napětí?"

Na zbytečné napětí jsou ale experti spíše právě zástupci ruského sportu, kteří politický spor ohledně sestřelení ruského Suchoje tureckou stíhačkou přenesli na neutrální sportovní kolbiště. Vyhlásili totiž zákaz tureckých hráčů v ruské lize. Ovšem s výjimkou hráčů s již platnými smlouvami. Ta se vztahuje ovšem na jediného tureckého hráče v ruské lize, Karadenize Gökdenize.

Fotbalový nacionalismus ad absurdum

Proč vůbec UEFA přistupuje na zpolitizování fotbalu? Na hřišti se vše odehrává v rámci přesně stanovených mantinelů fotbalových pravidel a i samotní hráči se snaží dělat svoji práci. Je absurdní si představit, že by se snažili ve vyhrocené atmosféře násilně napadat hráče soupeře kvůli jejich národní příslušnosti. Natožpak klubové. Potom bychom mohli zakázat všechna klubová derby jako vyhrocená a potenciálně nebezpečná.

Jistě, loni v říjnu se v kvalifikačním zápase do sebe pustili hráči Srbska a Albánie při přetahované o vlajku velké Albánie, kterou zanesl přímo na hrací plochu dron. Ale v minulosti sloužil sport naopak jako katalyzátor národních vášní i nenávisti bez ohrožení na životech.

Podobně jako když českoslovenští hokejisté porazili sovětskou sbornou v roce 1969, což většina lidí vnímala jako satisfakci za vojenskou invazi ze srpna v šedesátém osmém.

Samozřejmě nejde opomenout proslulou válku mezi Hondurasem a Salvadorem, která následovala v návaznosti na vypjaté vzájemné fotbalové zápasy v kvalifikaci na mistrovství světa. Tehdy vyvrcholilo dlouhodobé napětí mezi oběma státy válečným konfliktem především v důsledku řádění fanoušků obou týmů. Ale v rámci sportu šlo o sice extrémní, ale pořád o typickou výjimku potvrzující pravidlo.

Ale i politické bojkoty v rámci sportu mají své nepřekročitelné hranice. Třeba ekonomické. To když navzdory evropským sankcím všeho ruského zůstala UEFA věrná svému hlavnímu sponzorovi Ligy mistrů, ruskému koncernu Gazprom. Podobně vítězí ekonomika nad politikou v případě, kdy při současném protiturecké atmosféře Rusko nijak nezasahuje do práce tureckých stavebních společností. Ty totiž stavějí stadiony pro světový šampionát v roce 2018. Peníze tak nakonec poráží i nacionální vášně, nebo politickou nevraživost.

Právě kvůli světovému šampionátu ve fotbale, který Rusko bude hostit už za dva a půl roku, můžeme doufat, že se na mezinárodní rovině nedostane Rusko do rozepře ještě s dalšími státy, aby se měl turnaje vůbec kdo zúčastnit. Pokud by pokračovalo ustupování sportovních funkcionářů geopolitickým konfliktům, mohlo by se nakonec losování zrušit úplně a týmy by proti sobě nasazovala komise složená z expertů na mezinárodní vztahy. Možná by potom mohla rovnou přidat i konečné výsledky.

Tagy: Rusko zahraničí Turecko fotbal uefa

Zdroje: Vlastní