Dceru Eleonoru (1817-1891), později nazývanou "Lori", přivítala na svět rodina pražského knihaře Šomka 25. února 1817. Kromě budoucí Máchovy lásky pobývali s rodiči v pražské Truhlářské ulici č. 1099/II čtyři další sourozenci. V rodinné dílně se nejen vázaly knihy, ale také vyráběla tzv. knihařská galanterie, obrazové rámy, krabičky pro lékařské zboží či žižkovskou kapslovnu.

S Karlem Hynkem Máchou (1810-1836) se mladá Eleonora seznámila přes divadlo. Mezi české ochotníky ji v necelých sedmnácti letech přivedla přítelkyně Magdalena Forchheimová, pozdější manželka J. K. Tyla. Zkoušelo se v bytě na rohu Truhlářské ulice, hrálo ve staroměstském domě nedaleko svatomikulášského kostela. Lori získala roli v Klicperově Kytce.

Seznámení přes divadlo

Po jedné zkoušce se zašli ochotníci občerstvit do kavárny U Suchých v Celetné. Tady se Lori prvně setkala s Hynkem. "Byla tam hojná návštěva," vzpomínala po letech. "Tyl dal mně a Forchheimové, která jeho nevěstou byla, přinést čokoládu. Ostýchala jsem se, bylo to poprvé, kdy jsem byla mezi tolika mladými muži. Jeden z nich uprostřed nevelké místnosti stoje o stůl se opíral a bedlivě mne pozoroval, a konečně přistoupiv k nám praví: 'Prosím, jen pijte, panno, to vás příjemně zahřeje.' Byla jsem zjevem mladého muže tak zaražena, že sotva jsem odpověděla. 'To je pan Mácha,' šeptla mi Lény Forchheimova, 'ten bude hrávat hrdiny, má k tomu postavu a silný hlas - viď?'" (Aleš Česal: "Tajemná tvář")

Po cestě domů Mácha vyzvídal, jaký že slečna navštěvuje kostel. Samozřejmě, i on sám chodil ke sv. Jakubu na půl dvanáctou. A skutečně v neděli dorazil a rovnou si vyprosil svolení docházet za Lori domů. Rodiče souhlasili, ač nepříliš vřele. Mácha neoplýval financemi, a ani Hynkovu matku synův výběr nenadchl. "Co sis to vybral za ťopku?" pravila prý po vzájemném setkání. Ostatně ani sám Hynek nečinil své vyvolené samé potěšení, přestože ona sama tvrdila: "Byl tak dobrý, srdce by byl rozdělil s každým, koho měl rád."

Máchova milá tvář se rychle střídala s panovačnou stránkou. "Jednou jsme byli v bále U Černého orla na Dobytčím trhu. Hostinský Svoboda vzal mne tam za ruku, a Mácha se proto rozhněval. Na cestě domů jsem mu domlouvala: 'Ale což je to něco zlého? Nemohu za to, že mě za ruku vzal.' – 'Je to zlé a já to dokonce nechci,' pravil. Také jsem bez jeho vědomí nesměla nikam chodit, a vyšla-li jsem si, musel být při tom." K manželství se vyjádřil nekompromisně: "Buď mne budete chtít a je dobře, nebo mne nebudete chtít a já se usmrtím… A když jsem plakala, konejšil mne, že to zle nemyslil. Tehdy jsem mu slíbila, že nikdo mým nebude než on."

Žárlivý Hynek Lori divadlo zakázal, sám však s ochotníky hrával. Původní zamilovanost se proměnila v majetnický vztah zákazů a příkazů. Máchovy deníky jsou plny nelichotivých záznamů, v dopisech nazývá Lori prostě "holkou". Když Eleonořina matka v květnu 1836 zemřela, bránil dokonce docházkám k jejímu hrobu. Inu, kdo ví, jak by vztah pokračoval nadále…

Lori byla ovšem v jiném stavu a Mácha hledal výhodné místo. Litoměřice byly sice z ruky, leč slušně placené. Jako koncipient u justiciára Durase zde nastoupil koncem září. Už 2. října 1836 se nesezdanému páru narodil syn Karel Ludvík. "Když tedy k půlnoci na ni to přišlo, vedli ji v největších bolestech pěšky od Svatého Petra ze Soukenické ulice až do Jirchář k Svatému Vojtěchu k bábě, a sotvaže ji - dlouho hledavše - našli, zrodil se chlapec při vstoupení do pokoje," popisuje strasti rodičky v dopise příteli Hindlovi Hynek, který neprodleně vyrazil z Litoměřic do Prahy. "Kdybyste ho viděl, řeknete, to je mladý Mácha."

Místo svatby pohřeb

"Ráno u mého lože stanul," popisuje Lori. "Můj Bože, člověče, proč to děláš, vždyť se zabíjíš, zvolala jsem, on však mě těšil. Pro tebe desetkrát za sebou tu cestu vykonám, pravil, a naše dítě k srdci vinul." Chlapec byl pokřtěn v kostele sv. Vojtěcha, kmotrovstvím posloužili přátelé Strobach a Trojan. Lori poslala do Litoměřic výbavu a chystala se na svatbu. V noci z 15. na 16. října spěchal Mácha do Prahy znovu za nemocným synem. Tehdy jej Lori viděla naposled.

Další události jsou notoricky známé. Třiadvacátého října spatřil básník z vrchu Radobýl požár v Litoměřicích. Nemeškal a utíkal na pomoc. "Tak jsme se přeci odvážili čtyři. Já jsem slík kabát a klobouk a jeden mi polil hlavu vodou, aby mi vlasy nechytly, a běžel jsem okolo třech po každé straně hořících stodol, a za mnou ještě tři lidi," napsal Lori v dopise. Silně se vyčerpal a onemocněl, příznaky choroby však bral na lehkou váhu.

V necelých šestadvaceti letech zemřel slavný romantik již 6. listopadu 1836. Pohřeb se paradoxně konal v den plánované svatby. Příčinou smrti nebyl ovšem dlouho tradovaný zápal plic, nýbrž pravděpodobně cholerina, mírnější forma obávané cholery. Mácha se jí mohl nakazit za svého pobytu v Praze či infikovanou vodou při hašení požáru. Za pouhých devět měsíců následoval svého otce i malý Karel Ludvík.

A Lori? Po Máchově smrti prodala nábytek a odešla od Hynkových rodičů. Financí neměla nazbyt, a když bratr Josef převzal knihařskou dílnu, soudila se s ním o dědický podíl. Přitom se seznámila s policejním oficiálem Františkem Siehem, který půvabné Lori pomáhal u soudu, poté i s nákupem niťařského krámku a při usmíření s rodinou. Přátelství přerostlo v hlubší vztah, sňatek následoval v roce 1849.

Lori přežila Máchu o více než půl století

Oproti Máchovi byl Sieh proslulým kavalírem, v oblasti finanční si však Lori nepolepšila, neboť manžel nevycházel z dluhů. Nakonec došla nadřízeným trpělivost a přesunuli Sieha do haličského Lvova. Zdejší podnebí Lori nesvědčilo a musela se vrátit do Prahy. Když Sieh podlehl v Haliči chřipce, měla velké problémy s přiznáním vdovského důchodu. Nakonec jí vyměřili tři sta třicet zlatých a třicet tři a půl krejcaru.

Lori bydlela střídavě u sester: nejprve u Antonie, matky herečky Národního divadla Marie Bittnerové, později u Rosy na Královských Vinohradech. Sesterské nesváry byly na denním pořádku. "Babičky si k nám chodily stěžovat jedna na druhou," vzpomínal synovec Jaroslav Rudolf. A co vlastně Lori po slavném milenci zůstalo? Třeba prstýnek s routou, dlouhou dobu putující po Šomkovic rodině, posléze nenávratně ztracený. A drobná knížka cvičení hry na kytaru, údajně sepsaná samotným Máchou. "Já bych ho byla poslouchala ustavičně," říkávala stará paní. V roce 1886 navštívil bývalou básníkovu milou spisovatel a novinář Turnovský. Rozhovor vzpomínek na Karla Hynka Máchu byl poté uveřejněn v Hlasu národa.

Eleonora Šomková zemřela 31. října 1891 v Praze. Svou osudovou lásku přežila o více než padesát let. Hrob na vinohradském hřbitově nese jednoduchý nápis: "Máchova Lori".