Eva Suchánková je divadelní a pedagogická osobnost svým významem přesahující regionální hranice. Na Prostějovsku je živoucí legendou. O aktivitách spolku, který založila, vznikl dokonce dokumentární film. Je celoživotní inovátorkou, už v 60. letech připravovala divadelní představení s postiženými dětmi, v 90. letech vymyslela a vydupala ze země koncept hraných prohlídek na zámcích. V rozhovoru k 85. narozeninám bilancuje své aktivity i hodnotí stav Prostějova - rodného města, kterému zůstala po celý život věrná.

První dáma prostějovského divadla se narodila v roce 1935, po maturitě a práci v administrativě tíhla k dětem a k výuce. Na vysokou školu vzhledem k rodinné situaci v 50. letech neměla ani pomyšlení. Nastoupila jako vychovatelka do Internátní zvláštní školy na zámku v Čechách pod Kosířem. S dětmi, které měly mentální postižení, začala připravovat taneční a divadelní představení. Protože aktivity vzbudily velký úspěch, dostala nabídku na výuku "dramaťáku" na Lidové škole umění v Plumlově, později i v Prostějově.

V roce 1990 založila Divadelní spolek Historia. V devadesátých letech bylo jeho nejvýznamnější aktivitou pořádání inscenovaných prohlídek na zámku Slavkov u Brna. Desítky účinkujících nejen z řad jejích žáků předváděly po dobu víkendů scény ze života šlechty. To vše v historických kostýmech, které si spolek sám šil podle dobových střihů. Díky pracovitosti a nápadům paní Evy vznikala řada představení na motivy skutečných příběhů z dějin slavkovského zámku. Následně spolek Historia odehrál několik desítek dalších podobných představení na zámku v Čechách pod Kosířem pod názvem Den na panském sídle, v prostorách secesního Národního domu v Prostějově i tamní Nové radnici. Pořádal desítky dobových módních přehlídek, přednášek o historii oděvnictví i několik adaptací divadelních her. Řady z nich se jako herec účastnil i autor tohoto článku.

Za své aktivity obdržela Eva Suchánková Cenu města Prostějova, Cenu Olomouckého kraje i Medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně za dlouhodobou vynikající pedagogickou činnost.

V rozhovoru pro Tiscali.cz pořízeném v době jejích 85. narozenin bilancuje své aktivity a představuje svůj názor na současný stav Prostějova – města, které miluje a z nějž nikdy neodešla. Podle Suchánkové v něm panuje lhostejnost a absolutní nezájem místních o cokoliv. Budoucnost vidí v mladé generaci, která ale z Prostějova odchází. "A já jim to vřele doporučuju," říká Suchánková, která se léta věnovala připomínání historické oděvní tradice Prostějova, jemuž se kdysi přezdívalo "malá Paříž".

zdroj: https://www.youtube.com

• Za svůj život jste vychovala desítky žáků, uspořádala stovky různých divadelních i vzdělávacích akcí. Na co jste nejvíce hrdá?

Jsem šťastná, že se mi podařilo vychovat vynikající žáky, kteří dnes udržují v Prostějově kulturu, a to takřka na profesionální úrovni, jako Moje divadlo pod vedením Pavla Drmoly, které je sestaveno z mých absolventů. Moji žáci jsou zakladateli i dalších divadel – Aleš Procházka se svým Pointem a Ivan Čech s loutkáři. Právě tato divadla tu místní kulturu drží a kromě Pointu všichni zkoušejí ve sklepě. Město zrušilo tři nádherné divadelní sály, kromě Národního domu tu není slušný divadelní sál.

Vychovala jsem deset profesionálních herců, kteří jsou slavní v Praze, Petra Výtvarová dostala Cenu Thálie a věnuje se nadále jak profesionálnímu divadlu, tak vyučování na základní umělecké škole. Na Cenu Thálie byl nominován i další můj žák Miloslav König, herec Divadla Na zábradlí. Na to jsem hrdá.

• V jakém stavu je prostějovská kultura?

Velmi dobře to shrnul před časem v regionálních novinách divadelník Zbyněk Melka, který říkal, že Prostějov nevyužívá svůj kulturní potenciál, a hovořil o tom, jak se tady dělá divadelní festival Aplaus, kam chodí do prvních řad lidé, kteří v životě nebyli v divadle, ale jdou tam hlavně na raut. Po tom rozhovoru se našli hulváti, kteří Zbyňka Melku napadli a psali mu neslušné zprávy. Já o poměrech v Prostějově budu mluvit otevřeně, hulvátů se nebojím - a oni se určitě nějací najdou. Věřím, že se to ke mně díky hradbě mé rodiny a mých přátel nedonese. Takže se můžou namáhat, ale bude to zbytečné.

• A jaké jsou tedy v Prostějově poměry?

Jsem znechucena velkým procentem Prostějováků, kterým je absolutně jedno, co se tady děje. Díky vítězství ve volbách se dostávají v Prostějově k moci lidé, kteří by si měli připomenout heslo "ševče, drž se svého kopyta".

Mrzí mě, co se s Prostějovem v posledních letech děje kvůli nemoudrým politickým rozhodnutím. Chlubíme se něčím, co postavili naši předkové - před sto lety radnici a Národní dům. A ptám se: co jsme postavili dnes? Vím jenom, co jsme zbourali – všechno, co se dalo. Uráží mě, jak se tu pracuje s veřejným prostorem. Trhá mi srdce stav náměstí Spojenců, kde bydlím, které bylo takzvaně revitalizováno tak, že si nemůžete v soukromí na lavičce ani číst knížku, protože lavičky jsou pospojovány prakticky po osmi. Vládne tu kácení stromů, vím, že se teď chystají zdemolovat Pernštýnské náměstí a vykácet krásné sakury.

Jinde je o mé sbírky zájem

• Díky vašim inscenacím jste s kolegyněmi ze spolku Historia ušila desítky kostýmů z různých historických období. Proč ještě v Prostějově nemáme muzeum oděvnictví?

Před lety jsem nabízela tehdejšímu místostarostovi panu Pišťákovi, že udělám v prostějovském zámku expozici o vývoji módy od doby nejstarší po současnost s tím, že jsem byla ochotna tam pravidelně k tomu přednášet, například pro školy. Měla jsem tehdy kolem osmdesáti autentických replik historických oděvů podle dobových střihů. Toto jsem městu nabídla. Odpovědí mi bylo, že leda když to městu daruji. Nato jsem řekla, že by to dopadlo jako dirigentská hůlka mistra Ambrose - prostě by to zmizelo. Bylo mi řečeno, že raději budou na zámku vystavovat sportovní trofeje než "nějaké hadry". Tak budou tyto mé sbírky převezeny na zámek Opočno. Tam o ně zájem mají a věřím, že budou v dobrých rukou. V Prostějově alespoň projevilo zájem muzeum o kostýmy 20. století. Věřím, že u muzea dochází po letech k určitému pozitivnímu posunu.

• Přemýšlela jste, jak na tyto problémy veřejně upozornit?

Byla jsem rozhodnuta vrátit cenu města, kterou jsem dostala jako první, ale pak mi došlo, že nechci vracet něco, čeho si cením, kvůli několika hlupákům, kteří si myslí, že jsou všemocní. Chybí jim akorát komunistické "poručíme větru, dešti." Takto otevřeně se můžu pustit do kritiky vedení města, protože celá moje rodina žije pracovně mimo Prostějov, jinak by taky nemuseli dobře skončit, však to ty dobře znáš (otec autora článku přišel po jeho aktivitách o práci v městské organizaci - pozn. aut.).

Prošla jsem všemi společenskými obdobími tohoto národa, od první republiky jako dítě, přes válku, komunistickou totalitu a teď se cítím v nejnemorálnějším období, pokud jde o Prostějov.

• Jak to myslíte?

Myslím tu absolutní lhostejnost Prostějováků. Moje generace vymírá, té to může být jedno, ale jak to, že to nevadí generaci o dvě dekády mladší, než jsem já? Jsme pohodlné hanácké město, hlavně když máme před sebou knedlo vepřo zelo.

Ráda budu doufat, že je tady dost slušných lidí, kterým ke štěstí nestačí talíř plný jídla a devět stovek k důchodu. Budoucnost vidím jenom v mladých, kteří bohužel odsud utíkají do jiných měst.

Prostějov měl Rolného a Neheru. Teď má Černoška

• A vy se jim divíte?

Ne, já jim to vřele doporučuju! Je to tady mrtvé město. Já jsem Prostějov vždy milovala, neodešla jsem pryč, i když mi život takové možnosti několikrát nabízel. Měla jsem pocit, že bez Prostějova nebudu moct žít. Proto jsem také v různých představeních připomínala jeho slavnou minulost – Prostějov měl druhou největší nemocnici na Moravě, měli jsme tu celomoravské výstavy květeny, město mělo úžasné představitele, pro které funkce nebyla jenom zdrojem peněz, měli svoje živnosti. Prostějovu se říkalo 'malá Paříž', bylo to město módy. Měl úžasné podnikatele, Rolného a Neheru.

• Teď má Prostějov Černoška (sportovního podnikatele zejména v oblasti tenisu, jeden z nejvlivnějších lidí v českém sportu – pozn. aut.)...

(smích) Když jsem viděla pana Černoška na jedné vernisáži v muzeu, řekla jsem mu, že ničí kulturu města. Myslela jsem tím nejen to, že do sportu jde v Prostějově mnohem více peněz než do kultury, ale že současně jeho způsob čerpání financí je důsledkem dnešní morálky. Od té doby mě město ani kraj nezvou na předávání cen. Politické reprezentace Prostějova i Olomouckého kraje už po několik období tomuto mocipánovi oddaně slouží.

Nelíbí se mi, kolik radnice vydává peněz do profesionálního sportu, který z mého pohledu není ničím jiným než dobrým byznysem některých lidí. Jak rozdílné je to od doby, kdy podnikateli v Prostějově byli pánové Rolný a Nehera, včetně jejich péče o zaměstnance, se kterými jsem měla možnost hovořit.

Starý člověk nepotřebuje koše jídla. Potřebuje pohladit

• Vrátím se k vaší vlastní činnosti. V posledních letech jste se věnovala přednáškám a různým kulturním pořadům v domovech pro seniory…

Věděla jsem, že opuštěným lidem nestačí nosit koše jídla, potřebují chytnout za ruku, svěřit se se svým trápením, pohladit. V jistém okamžiku mi rodina zakázala tam chodit, protože jsem se na tyto lidi citově vázala. Když odcházeli, strašně těžko jsem to snášela, dostala jsem plačtivý zkrat. Dnešní mladí neumějí se starými lidmi jednat.

• A nějaký tip, jak se starými lidmi lépe komunikovat?

Stačí mít sociální cítění a uvědomit si, že my jednou budeme na tom místě, kde jsou dnešní staří lidi. Kdo na staré lidi řve a chová se k nim škaredě, zažije jednou totéž - a s násobně větší silou.

• A jak vnímáte celospolečenskou situaci v naší zemi?

Myslím, že žijeme v době mravního úpadku. Všem bych doporučovala knihu od Maxe Kašparů O zemi, kde nic není hanba. A to si myslím, že to pan profesor Kašparů vidí ještě růžově. Jediná naděje je v mladých lidech, ve studentech, v mládí, které roztahuje křídla.