Extra plodná a nepříliš zručná režisérka Eva Toulová ohrožuje české diváctvo svými pokusy o romantické komedie už nějakých dvanáct let. Když má ale tvůrce průměrné hodnocení napříč svým portfoliem prakticky na bodě mrazu, divákovi se chce sarkasticky poznamenat: "No co, alespoň už to teď může být jen lepší."

Jenže ono nemusí, jak Eva předvedla se svým novým majstrštykem. Samozřejmě zůstává k debatě, jak moc velký smysl dává porovnávat jednu tragédii s druhou tragédií a rozhodovat, která z nich je o fous tragičtější. A také tu pořád pracujeme s diváckým hodnocením, které už z principu věci nemusí být vždycky kompletně objektivní.

Čísla nicméně hovoří jasně: Deník shopaholičky, nejnovější opus magnum Evy Toulové, získal na ČSFD uživatelské hodnocení... A teď pozor: 9 %.

Ne že by se snad Eva mohla u svých jiných filmů pochlubit nějak zvlášť vyššími čísly, ale jednociferné hodnocení je z celé její filmografie prozatím úplně nejhorší. Ostatní filmy svérázné tvůrkyně jsou na tom následovně: Šťastná – 22 %, Jak se moří revizoři – 11 %, Casting na lásku – 24 %, Superžena – 13 %, Láska na zakázku – 12 % a Krtkův svět – 11 %.

Ještě zvláštnější ale je, že i při sedmém pokusu opakuje Evina tvorba pořád ty samé chyby: Nekonzistentní děj, chaotický scénář, rozbité nesouvisející záběry a výsledek bez hlavy a paty, který působí spíš jako platforma pro reklamní spoty a product placement.

Kterého je stejně jako ve všech ostatních i novém filmu na každém kroku opravdu požehnaně. Právě ze spoluprací s prodejci se totiž film zaplatí – diváci v kinech opravdu nejsou hlavní zdroj peněz. Které firmě se nepříčí se prezentovat v paskvilu s 9% hodnocením je už sice jiná otázka, ale znáte to, každému, co jeho jest...

„Celý děj je utkaný z genderových, rodinných a společenských stereotypů a vyniká tím, jak nedopsané a nedokončené jsou skoro všechny jeho scény. Postavy jsou definované jen velmi vágně a jejich chování je nekonzistentní. Jednotlivé dějové roviny na sebe nenavazují a leckdy ani není jasné, jak by vlastně navazovat měly. Často na sebe nenavazují ani jednotlivé záběry v rámci jedné scény,“ popisuje trefně uživatelská recenze od diváka s přezdívkou Filmmaniak.  

Jenže k čemu to je, když se Eva už několikrát nechala slyšet, že komentáře a recenze svých filmů nečte. Existuje proto reálná a dost děsivá možnost, že režisérka žije ve své vlastní bublině, v níž se domnívá, že má talent.

Bez naslouchání kritice si také lze jen těžko představit, že by snad mělo dojít k nějakému zlepšení. Ale jak se říká, naděje umírá poslední a Eva je ještě mladá (zítra oslaví 36. narozeniny) – času na to, aby se chytla za nos, má ještě dost.