Když před osmi lety uvedla Česká televize na své obrazovky seriálovou novinku Inspektor Max, docela určitě si producenti a tvůrci slibovali úplně jiné kritické a divácké přijetí.

Kdo si ale tehdy tuto pseudokriminálku pustil, velmi brzy si všiml zásadního tvůrčího problému: Seriál působil, jako by ho scénu od scény psalo několik scenáristů naráz, každý s jinými představami, kteří se navíc pohádali a demonstrativně spolu odmítají mluvit.

Inspektor Max zkrátka nevěděl, co chce. Kriminální části byly až okatě vážné a občas se s trochou lámání přes kolena snažily divákovi vnutit i zamyšlení nad společenskými tématy... Které je jistě občas potřeba, ale ne na povel a ne s intenzitou padající kovadliny.

Jenže jakmile odezněla pachuť vynucené vážnosti, hned zas přišel nepříliš úderný humor a celek nedržel pohromadě, ať se protagonista, kterého, nutno připustit, dovedně ztvárnil Juraj Kukura, snažil, jak chtěl.

Právě Kukurův výkon byl jedním z mála aspektů, který doopravdy šlo chválit. Sám hlavní hrdina ale celé dílo nad vodou udržet nedokázal a seriál si na ČSFD odnesl nelichotivé uživatelské skóre 39 %.

Opravdu kladně hodnocená je až úplně poslední epizoda jedenáctidílného projektu. A i v recenzích se lidé shodují, že po otřesném začátku šlo v pozdějších epizodách opravdu rozpoznat jistý potenciál.

Zda se však jednalo o skutečnou vzestupnou tendenci a další pokračování už by stálo za to, se nedozvíme, protože seriál nenaplnil divácká očekávání a druhá řada proto nikdy nevznikla.