Nedělní zemské volby v Severním Porýní-Vestfálsku vyhrála CDU se 33 procenty hlasů před SPD s 31 procenty. Tento rozdíl na první pohled nevypadá nijak dramaticky, je třeba si ale uvědomit, že SPD ve všech 128 volebních obvodech ztratila, zatímco CDU naopak všude získala. Polepšila si celkově téměř o sedm procentních bodů, zatímco SPD si o osm procentních bodů pohoršila.

Jde o vůbec nejhorší poválečný výsledek SPD v této spolkové zemi, která je jinak její tradiční baštou. Vládla tu od roku 1966 - s jediným přerušením v letech 2005-2010. Severní Porýní-Vestfálsko je navíc s 18 miliony obyvatel nejlidnatější spolkovou zemí a tamní volby jsou vlastně něčím na způsob rozsáhlého průzkumu: Žije tu víc než pětina všech Němců.

Ještě v lednu, kdy se sociální demokraté v průzkumech pohybovali kolem dvaceti procent, si kladli experti otázku, zda náhodou nemíří na politickou periférii po vzoru svých kolegů v Polsku, Řecku, Itálii, Francii nebo v Nizozemsku.

Pak přišel Schulz a zdálo se, že je vyhráno. Předpovídalo se mu vítězství v zemských volbách a nakonec i v těch zářijových parlamentních. V průzkumech SPD dokonce krátce předstihla konzervativce a o Schulzovi se hovořilo jako o příštím kancléři, který zadupe do země Merkelovou. Teď už jsou sociální demokraté znovu deset procentních bodů za konzervativci a prohráli s nimi během několika týdnů troje zemské volby - v Sársku, Šlesvicku-Holštýnsku a v Severním Porýní-Vestfálsku.

SPD prohrála s CDU 0:3, z porážky v Porýní se ale už nevylže

Zatímco v Sársku voliči potvrdili CDU jako nejsilnější stranu, v obou dalších spolkových zemích dali najevo, že již mají tamních sociálnědemokratických vlád plné zuby. Vedení SPD zatím prokazovalo velkou zručnost v tom, že bagatelizovalo zemské volební debakly předchozích let v Sasku, Durynsku, Bádensku-Württembersku a Sasku-Anhaltsku (v těchto spolkových zemích nezískali sociální demokraté ani třináct procent hlasů, v posledně jmenované dokonce ani jedenáct). Namísto nezbytné diskuse a nápravy chyb strana pouze demonstrovala vnitřní jednotu.

Zdrcující porážku v Porýní už ale ničím omlouvat nelze. Budiž Schulzovi ke cti, že ji alespoň přiznal. Nicméně neopomněl rychle zdůraznit, že SPD má od ledna 17 tisíc nových členů, že rozhodující boj stranu teprve čeká a že čtyři měsíce do parlamentních voleb jsou ještě dlouhá doba. Přidal i pár obligátních prázdných frází, jako že "dnešek je den, který nutí stranu k zamyšlení nad tím, co dokázala a co je ještě potřeba udělat".

"Dnes jsem se naučil, že ode mě občané žádají, abych mluvil nejen o spravedlnosti a sociální spravedlnosti, ale abych precizněji popsal budoucí perspektivu," řekl deníku Bild. Nehovořil tu o straně, ale výhradně o sobě – jako kdyby ani nevedl partaj, s níž voliči třikrát po sobě zametli.

Jednotlivec nezmůže nic

Každému musí přitom být jasné, že žádný jednotlivec, dokonce ani Martin Schulz, nedokáže přes noc a sám napravit chyby a nedostatky sociálních demokratů: od jejich nevýrazného programu až po funkcionáře odtržené od reality. Schulzova SPD žádnou pořádnou vizi budoucnosti nemá.

A těžko můžeme doufat, že její lídr během čtyř měsíců, které zbývají do parlamentních voleb, vytáhne z rukávu nové myšlenky a bude věrohodně prezentovat onu "budoucí perspektivu". Jeho debata o "spravedlnosti", s níž chtěl dobýt úřad spolkového kancléře, je voličům zjevně celkem ukradená. Mnohem více je trápí otázky, jako je zákaz dieselů, kriminalita a přistěhovalci.

Německo pod vedením Merkelové je z evropského, a dokonce i z celosvětového hlediska považováno za jednu z nejstabilnějších zemí. Receptem konzervativců na úspěch je pragmatismus a flexibilita. Merkelová sice také nemá žádnou výraznou politickou vizi, ale dokáže pružně reagovat na politický vývoj. Jednou pozve uprchlíky, podruhé jim obratem zavře cestu, aniž by se od nich distancovala. Tato politika se sice může také klidně označit jako "kam vítr, tam plášť", ale voliči na ni slyší.

Tak zvaný "Schulzův efekt" se zjevně nekoná

Podle průzkumu z konce loňského roku Schulze neznala ještě čtvrtina Němců. V jeho prospěch hrálo to, že nikdy v žádné vládě neseděl, a nenese tudíž odpovědnost za předchozí špatná rozhodnutí. Jeho nevýhodou naopak bylo, že vlastně nikdo neznal jeho názory na palčivá sociální témata – a v tomto ohledu se toho v poslední době příliš nezměnilo.

V Porýní to pod vedením SPD šlo z kopce ve všech oblastech, zvláště pak v těch, které jsou v kompetenci zemských orgánů – ať už jde o školství, vnitřní bezpečnost, pracovní trh nebo dopravní politiku. Je sice pravda, že všechny tři země, kde SPD nyní prohrála, mají své regionální zvláštnosti. Ovšem kdyby si voliči opravdu přáli, aby se Schulz stal příštím kancléřem, pak by tyto zvláštnosti asi sehrály druhořadou roli.

Nálada mezi německou veřejností se zkrátka nezměnila – a strana, která si to neuvědomí, musí nutně pohořet. SPD si na březnovém sjezdu zvolila do čela Schulze, který toho kromě slov mnoho nepředvedl. Dostal tehdy od delegátů 100 procent hlasů, což je výsledek známý snad jen ze Severní Koreje. Přesto ale všechno nasvědčuje tomu, že sociální demokraté vsadili na špatného koně.