Komunistická strana Čech a Moravy se ve svých programových dokumentech hlásí k tomu, že jejím základním cílem je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů a společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír.

Jde o vyčerpávající výčet, který vzbuzuje celou řadu otázek. Jak by taková společnost konkrétně vypadala a jakým způsobem by fungovala? Jsou její jednotlivé charakteristiky vůbec slučitelné? Jakou roli by v ní hrál trh a soukromé vlastnictví? A hlavně: jak se k ní dopracovat?

Komunisté chtějí svého cíle dosáhnout demokratickou cestou a odmítají "takovou praxi, která připouští nebo ospravedlňuje omezování demokracie, diskriminaci nebo represi za názory a vytváří podmínky pro kult osobnosti". Přesto je socialismus a způsob jeho dosažení zahalený v mlze. Demokratickou cestu k němu, jeho demokratické fungování i demokracii jako takovou si leckdo může vykládat různě a schovat se pod ní dá ledacos.

Věc je o to aktuálnější, že v KSČM se pomalu objevuje a postupně se prosazuje nová generace lidí, která se o socialismu a alternativách ke kapitalismu nebojí mluvit. Dokladem toho je i kandidátka komunistů a dalších levicových subjektů pod názvem "KSČM – Česká levice společně" v evropských volbách, kde na prvních třech místech není nikdo nad 40 let a v první desítce jsou pouze čtyři kandidáti starší.

Potetovaný komunista v podmínce

Snad nejvýraznější postavou, která zde figuruje, je jednatřicetiletý Arťom Korjagin kandidující z třetí příčky. Poutá na sebe pozornost nejen svou vizáží, kdy potetovaný týpek jako on nezapadá do běžných stereotypů o soudobých komunistech, svým jménem nebo tím, že v souvislosti s protesty proti zasedání G20 v Hamburku v roce 2017 strávil více než dva měsíce ve vyšetřovací vazbě a byl odsouzen k podmíněnému trestu.

V první řadě ale na sebe upozorňuje tím, jakým způsobem se vyjadřuje a jak dává najevo své komunistické přesvědčení. V rozhovoru pro Tiscali.cz, který připravujeme k vydání, prohlásil, že se považuje za komunistu, což pro něj znamená věřit v to, že kapitalismus není finálním stádiem lidského vývoje a že je možné stavět společnost na jiných než kapitalistických principech.

Rozpad východního bloku a Sovětského svazu a to, že dnes máme globální kapitalismus, nepovažuje za nějakou absolutní porážku komunistického nebo dělnického hnutí ve světě a za konec všeho. Naopak doufá, že se společnost bude dál vyvíjet a tím dalším krokem bude socialistická a v budoucnu komunistická společnost.

Korjagin se mimo jiné hlásí k polsko-německé židovské revolucionářce a marxistické teoretičce Rose Luxemburgové: "Všichni velcí revolucionáři a revolucionářky si něco odseděli, takže jsem si nepřipadal úplně blbě. Ve vazbě jsem hodně četl Rosu Luxemburgovou – ta taky v Německu seděla," řekl ve spojitosti s vazbou po hamburských demonstracích v rozhovoru pro Deník Referendum v dubnu loňského roku. I v rozhovoru pro Tiscali.cz zmínil, že opravdu je možné to, co říkala Luxemburgová, že v kapitalismu máme dvě možnosti: socialismus, nebo barbarství.

Od zavraždění Luxemburgové tento měsíc uplynulo 100 let. Při té příležitosti se v Praze konala mezinárodní konference s názvem Ubitý sen o svobodě a rovnosti, kterou uspořádalo zastoupení Rosa-Luxemburg-Stiftung v České republice, německé politické nadace blízké straně Die Linke.

Právě dílo Luxemburgové, respektive to, jakým způsobem je v současné době interpretováno a v čem je komunisty považováno za inspirativní, může být dobrou pomůckou k přemýšlení o tom, jak to dnes lidé jako Arťom Korjagin a další se socialismem, demokracií a revolucí myslí.

Sociální reforma versus sociální revoluce

Na konferenci byla například řeč o debatě o sociální reformě a sociální revoluci mezi Eduardem Bernsteinem a Luxemburgovou, kdy revizionistické křídlo tehdejší německé sociální demokracie reprezentované Bernsteinem tvrdilo, že socialismus nepřijde revolucí, ale bude zaveden postupnými změnami, kdy vnitřní rozpory uvnitř kapitalismu se stále více oslabují a celý systém se změní velmi plynulým a nekonfliktním způsobem.

Sociální demokracie tak už neměla být stranou sociální revoluce, ale sociální reformy, a měla zasvětit svoji činnost dalším reformám, nikoli revolučnímu dobytí moci. Naopak Luxemburgová tvrdila, že organizace soudobého kapitalismu, vznik monopolů a velkých industriálních trustů a úvěrů kapitalismus nestabilizuje, ale dále zvětšuje konfliktní složku, kterou v sobě má.

"To znamená, že nelze zaměňovat sociální reformu a sociální revoluci, obě mají svoje místo v nástrojích politického boje sociální demokracie, ale obě dvě ty metody jsou odlišné co do kvality. Zatímco revoluce dává vzniknout celému rámci společenskému a v rámci něj se provádějí jednotlivé zákonné reformy, jsou ty zákonné reformy možné jenom a pouze v tom rámci, který vytvořila předchozí revoluce," vysvětloval postoj Luxemburgové na konferenci Jan Májíček z Ústavu politologie Filozofické fakulty UK.

Podle Májíčka nejde o to, že by Luxemburgová byla proti reformám. Souhlasila, že sociální demokracie musí bojovat za všeobecné volební právo nebo za zkracování pracovní doby. Tvrdila ale, že sociální demokracie nesmí ztratit ze zřetele to, že by měla dále usilovat o společenský převrat, o sociální revoluci, protože bez toho by ztratila orientační smysl. "O co jí šlo, bylo zdůraznit, že pozice ve státě, moci zastupitelstev, parlamentu má sociální demokracie dobýt, ale musí být v těch pozicích schopna dále vést třídní boj," dodal Májíček.

Rovněž vysvětlil, proč se podle Luxemburgové Bernstein mýlil, když říkal, že socialismu lze dosáhnout klidnou, reformní prací a soustavným posilováním pozic sociální demokracie. Luxemburgová totiž upozorňuje, že pokud se někdo rozhodne pro cestu reformy, nevybírá si jen jinou cestu ke stejnému cíli, ale jiný cíl. Revizionisté tak neusilují o uskutečnění nového řádu, nýbrž jen o nápravu starého.

Nedostatečná záruka proti zvůli a svévoli

Klíčový argument, který na konferenci zazněl, je, že podle Luxemburgové není možné námezdní otroctví odstranit postupně, zákonnou cestou. Protože pokud se dělníci nechají vykořisťovat ne kvůli tomu, že by existoval zákon, který by je k tomu nutil a který by šlo zrušit, ale kvůli materiální nouzi, kdy nemají nic jiného, než svoji pracovní schopnost, jediná možnost, jak to změnit, je vlastnit výrobní prostředky. "Jinými slovy, a to si teď vypůjčím trochu populární frázi ze současnosti, je třeba usilovat o demokratizaci vlastnictví," doplnil Májíček.

Když se vrátím ke KSČM, stojí za to připomenout, že v Kladenském programu z roku 1992, který je jejím základním programovým dokumentem, se můžeme dočíst, že většina členů strany zásadně odmítla mocenskou svévoli předlistopadové byrokratické elity a porážku a zhroucení socialismu stalinsko-brežněvovského typu pochopila především jako důsledek faktického opuštění socialistických a komunistických myšlenek, neschopnosti hledat a prosazovat vlastní cesty postupu a umožnit všem občanům, aby se na tomto procesu skutečně podíleli.

Pokud dnes někteří mladí komunisté vnímají demokracii a demokratizaci jako cestu, jak nahradit kapitalismus odlišným systémem, hrozí jim, že se někdy v budoucnu i oni mohou dopouštět všemožné svévole, jako jejich předchůdci.

Potíž je v tom, že každý, kdo nechce dělat změny v rámci systému, ale třeba i demokraticky usiluje o systém jiný, který ovšem nemá jasnou předlohu a mantinely, se může velmi snadno ocitnout ve vzduchoprázdnu, ve kterém ho omezují jen pozůstatky starého řádu, a kde tím pádem je jakákoli mocenská svévole možná. A demokracie je v tomto smyslu především nástrojem k prosazení změn, takže se na ni bohužel příliš spoléhat nelze.

A hlavně ani samotná demokracie není dostatečnou zárukou před zvůlí a svévolí těch, kdo získali moc. Tou je demokracie jen v kombinaci s právem, zákonným rámcem a občanskými svobodami a mnoha dalšími institucemi, které moc (i tu ekonomickou) omezují a dělí a drží ji aspoň pod nějakou kontrolou.