Svým víkendovým nenávistným a štvavým projevem před členy ústřední rady Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) se předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás odkopal jako zoufalec bez jakékoliv moci, který zkrátka neuspěl. Byl to výraz frustrace a vzteku 82letého muže, který ve svém politickém životě prakticky ničeho nedosáhl a rozdává rány na všechny strany, protože chce svým (oprávněně) zklamaným stoupencům ještě z posledních sil demonstrovat, že je mužem činu.

Šlo o křeč zuřivého staříka, který má den co den před očima svou vlastní bezmocnost a který jen znovu potvrdil výhrady všech, kdo jej považují za naprosto nekompetentního k tomu, aby přispěl k vyřešení palestinsko-izraelského konfliktu.

Není pochyb o tom, že Abbás ztroskotal na komplikovaných konstelacích na Blízkém východě i na sobě samotném. Je prakticky jasné, že s ním jako s prezidentem se žádný palestinský stát nepovede vytvořit. A už vůbec ne po jeho nejnovějších výpadech vůči Západu, Americe a Izraeli.

Není divu, že Palestinci a jejich vedení ztratili trpělivost, protože slibovaný vlastní stát stále nepřichází a nepřichází. Nenahrává tomu ani současná situace, kdy mají Spojené státy v čele prezidenta, který se jasně staví na stranu Izraele.

Abbás ztratil tvář i soudnost

Abbás v nedělním projevu řekl, že role USA jakožto zprostředkovatele v izraelsko-palestinském mírovém procesu skončila, protože Donald Trump uznal na počátku prosince Jeruzalém jako hlavní město Izraele. Abbás to označil za "facku století", odsoudil Trumpovu administrativu a označil izraelský stát za pouhý výplod koloniální spiknutí.

Mírový proces na základě dohody z Osla je podle Abbáse mrtvý, protože ho Izrael zabil. Poté obvinil Izrael z posílání drog palestinským dětem a zdůraznil, že uznání židovského státu se musí dát k ledu.

Británie by se navíc měla podle Abbáse omluvit za Balfourovu deklaraci, kterou v listopadu 1917 přiznala Židům právo na národní stát na území tehdejší mandátní Palestiny. Abbás přišel i s tím, že Izrael je vlastně výsledkem koloniálního projektu, v jehož rámci se Evropa akorát chtěla zbavit Židů. "Chtěli sem z Evropy dopravit Židy, aby zde hájili evropské zájmy. Požádali Holandsko, které mělo největší námořnictvo na světě, aby je sem odvezlo. Izrael je koloniální projekt, který nemá s Židy nic společného," hřímal předseda palestinské samosprávy.

V projevu vedle USA, Izraele a Velké Británie ostře napadl i další arabské státy, kterým vzkázal ať "jdou k čertu", když ho kritizují. Na jednu věc ale, chudák, v tom rozčílení zapomněl: Přiznat vlastní chyby, kterých za 13 let u moci nasekal požehnaně.

Izraelští politici vesměs konstatovali, že Abbás "přišel o rozum", případně že projev byla jeho "labutí píseň". Izraelský prezident Reuven Rivlin v této souvislosti připomněl Abbásovu doktorskou práci, v níž zpochybňoval počet zabitých Židů za holocaustu a tvrdil, že sionisté spolupracovali s nacisty.

Víc škody než užitku

Abbás je pochopitelně frustrovaný, protože se mu nepodařilo založit nezávislý palestinský stát na území, které Izrael obsadil v roce 1967. Palestinské věci Abbás v minulosti více uškodil, než pomohl. Dodnes nepředložil žádné vlastní konstruktivní návrhy k vyřešení konfliktu s Izraelem a s jeho legitimitou to je také vachrlaté. Devátého ledna 2005 byl zvolen předsedou palestinské autonomie – na čtyřleté funkční období.

Od té doby vládne, aniž by se o něm nebo jeho kursu vůbec mohlo hlasovat. Označuje se sice za palestinského prezidenta, ale ve skutečnosti ničím takovým není, byť v lednu 2013 prostřednictvím dekretů změnil název palestinské autonomie na Palestinský stát.

Abbás je jen prezidentem Fatahu, nikoliv hnutí Hamás, které vládne v pásmu Gazy (což je území menší než Praha). Hamás vyhrál v roce 2006 volby na palestinských územích, ale vláda, v níž byl zastoupen, nezískala mezinárodní důvěru a rozpadla se. V bojích mezi Fatahem a Hamásem pak zvítězil v pásmu Gazy a od roku 2007 mu vládne, zatímco umírněnější hnutí Fatah si podrželo vládu na Západním břehu Jordánu.

Nebýt společného nepřítele USA a Izraele, dávno by se rozpory mezi Fatahem a Hamásem vyhrotily. Společný nepřítel jako jediná vzájemná vazba je ale trochu málo pro někoho, kdo předstírá, že usiluje o mír.

Mezi Palestinci je Abbás populární čím dál tím méně

Zvláště mladí Palestinci jsou s Abbásem stále víc nespokojeni, mimo jiné i právě proto, že se mu nepodařilo ukončit neshody se znepřáteleným Hamásem, a že vláda "národní jednoty" je stále v nedohlednu. Usmíření mezi oběma hnutími by z pohledu Palestinců představovalo alespoň malé světélko na konci tunelu, jejich prezident ale nic takového neslibuje.

Situaci neprospívá ani fakt, že řada arabských států zaujala vůči Izraeli umírněnější postoj a soustřeďuje se teď spíše na situaci kolem Íránu. Poté, co Trump označil Jeruzalém za hlavní město Izraele, Abbás také přišel o naději na zprostředkovatele v mírovém procesu. 

Přitom by právě teď bylo načase přijít s návrhem, jak mírové dohody zase oživit a jak by se Trumpovo jednostranné rozhodnutí dalo ještě zpochybnit. To by v této situaci bylo hodno uvědomělého státníka, který by se tak mohl vymezit jako pravý opak Trumpa. Abbás namísto toho ale zaujímá čistě vnitropolitický pohled.

Trump už pohrozil, že ukončí finanční podporu Palestincům

Trump už pohrozil, že by USA mohly ukončit finanční podporu poskytovanou Palestincům, pokud jejich vedení nebude chtít jednat o míru s Izraelem. Podle Trumpa se Spojeným státům za stovky milionů dolarů ročně nedostává ze strany Palestinců "žádného uznání či respektu".

"Když se Palestinci už nejsou ochotni bavit o míru, proč bychom jim v budoucnu měli platit jakékoli z těchto ohromných částek?" napsal Trump na Twitteru. Konkrétně jde zhruba o 300 milionů dolarů (6,5 miliardy korun) ročně. Pro omezení této částky se už v prosinci vyslovila Sněmovna reprezentantů s tím, že Washington by měl příspěvky výrazně snížit, pokud z nich Palestinci nepřestanou platit náhrady rodinám ozbrojenců, které zabili nebo uvěznili izraelští vojáci.

Ústřední rada OOP navíc vyzvala k tomu, aby bylo pozastaveno uznání izraelského státu, dokud Izrael oficiálně "neuzná hranice Palestiny z roku 1967, nezruší anexi východního Jeruzaléma a nepřestane dále budovat osady".

Jeruzalém je nejožehavějším bodem izraelsko-palestinského konfliktu, neboť obě strany ho chtějí za své hlavní město. Palestinci chtějí jako své hlavní město převážně arabsky mluvící východní Jeruzalém, který Izrael anektoval v roce 1967 bez schválení mezinárodního společenství, zatímco izraelská vláda považuje Jeruzalém za nedělitelný.