UNESCO si v pátek zvolilo novou generální tajemnicí bývalou francouzskou ministryni kultury Audrey Azoulayovou, která prohlásila, že chce obnovit důvěryhodnost organizace a že by se v ní členské státy měly angažovat, a ne ji opouštět tak, jak se den předtím rozhodly Spojené státy a Izrael.

Protizápadní orientace UNESCO jako důvod k odchodu

Bílý dům uvedl pro své rozhodnutí dva důvody: kromě finančního i trvající zaujatost UNESCO vůči Izraeli. Pokud jde o ten druhý důvod, jen těžko s ním lze nesouhlasit. Organizace se totiž stala fórem autokratických a diktátorských režimů, podobně jako jiné obskurní podorganizace Spojených národů typu Rady OSN pro lidská práva (UNHRC), kde dodržování lidských práv posuzují země jako Saúdská Arábie, Kuba, Čína nebo Venezuela.

Už za Baracka Obamy přestaly Spojené státy v roce 2011 posílat do UNESCO příspěvky a ke stejnému kroku tehdy přistoupil i Izrael. Organizace, již často dominuji arabské a protizápadně naladěné státy, totiž tehdy nic nedbala na upozornění Washingtonu, že jej k tomuto kroku nutí přímo americké zákony, a navzdory jeho protestu přijala Palestinu jako plnohodnotného člena.

Klidně se smířila s tím, že s americkými příspěvky (USA byly v minulosti jejich největším plátcem) přijde téměř o čtvrtinu příjmů. Kvůli jejich neplacení pak USA v roce 2013 ztratily hlasovací právo a byly v UNESCO už jen v roli pozorovatele. Nynější krok administrativy prezidenta Donalda Trumpa je proto více než logický.

Vedle zaujatosti vůči Izraeli patří ke každodennímu chlebu UNESCO, která se označuje za mezinárodní organizaci pro vědu a kulturu, pochybné pseudovědecké a pseudohistorické rezoluce, nad nimiž každému serióznímu vědci či historikovi musí vstávat hrůzou vlasy na hlavě.

Chrámová hora na seznamu: vážný problém, nebo jen bouře ve sklenici vody?

Loni třeba organizace přijala rezoluci, v nichž popřela historické židovské vazby na Chrámovou horu, která je jedním z nejposvátnějších míst v Jeruzalémě. To odporuje nejen tisíciletým dějinám a tradici, ale i archeologickým nálezům. V rezoluci navíc byly pro místa v jeruzalémském historickém jádru použity pouze arabské názvy.

Šlo o další doklad toho, jak těžce zpolitizovanou se tato instituce stala a jak slouží jako nástroj palestinského falšování dějin, jehož cílem je mezinárodní diskreditace a izolace Izraele a snaha popřít historické vazby Židů na Svatou zemi. To se projevilo i letos v červenci, kdy UNESCO přijalo na seznam kulturního dědictví Hebronské staré město jako ohroženou "palestinskou" památku. Podle Izraele se tím zcela ignorují židovské i křesťanské vazby na toto místo.

Na seznam se tak dostala i Hrobka proroků, kterou Židé uctívají jako Hrobku patriarchů. Izrael část palestinského Hebronu na Západním břehu Jordánu okupuje a pod okupovanou zónu spadá i zmíněná hrobka.

Nicméně je třeba poznamenat, že možná šlo o bouři ve sklenici vody, protože odpovědnost za světové kulturní dědictví mají i v jiných případech výlučně státy, na jejichž území daná památka leží, nikoliv etnika či náboženství, která na ně mají vazbu. Tak například Bahajské zahrady v Haifě jsou rovněž na seznamu UNESCO, což je ovšem nečiní izraelskými ani židovskými a ani se tím do nich neodpírá přístup stoupencům bahaismu.

UNESCO jako bezvýznamná instituce a absurdní divadlo?

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu nicméně v reakci na americké prohlášení o vystoupení z UNESCO uvedl, že nařídil ministerstvu zahraničí, aby se i jeho země začala připravovat na odchod z této organizace. Americké rozhodnutí označil za "odvážné a morální". "UNESCO se stalo absurdním divadlem, kde se historie spíše deformuje, než uchovává," řekl Netanjahu.

Vztahy židovského státu s UNESCO nebyly ostatně nikdy bezproblémové. Organizace například Izrael v roce 1974 vyloučila, protože prováděl na Chrámové hoře nepovolené vykopávky. Po pěti letech jej znovu přijala, protože USA tehdy pohrozily, že jinak přestanou platit příspěvky. A také česká Poslanecká sněmovna letos v květnu vyzvala vládu k pozastavení placení členských příspěvků.

Rezolucí k Chrámové hoře a přijetím Hebronu jako palestinské památky na seznam kulturního dědictví se UNESCO jasně profilovalo jako zpolitizovaná a protiizraelská organizace. Americké rozhodnutí je tedy z tohoto pohledu logické a bylo jen posledním krokem na cestě dlouhodobého odcizení.

UNESCO nehraje ve světové politice žádnou významnou roli. Jak už sám název napovídá, jde o organizaci pro výchovu, vědu a kulturu, jejíž nejviditelnější přínos pro lidstvo tkví v zápisu kulturních a přírodních památek na seznam světového dědictví. Vystoupení USA z této organizace proto nelze srovnávat s podobnými Trumpovými výstřelky, jako byl třeba odchod z Transpacifického partnerství (TPP) nebo z pařížské klimatické dohody.

Nespokojenost Washingtonu s UNESCO není koneckonců ani Trumpova specialita. Nejde přitom jen o Obamu, ale USA už za Ronalda Reagana poprvé z organizace na 18 let vystoupily, protože se jim nelíbilo její protizápadní směřování a neefektivní řízení.

Přesto je nynější rozhodnutí přesně v duchu zahraničněpolitické linie pětačtyřicátého prezidenta. Jeho heslo America First znamená především odchody, rušení a vypovídání uzavřených dohod – přesně jak sliboval.

Trumpovo "America First" oslabuje pozici USA ve světě

Je pravda, že v případě UNESCO budou důsledky pro USA a zbytek světa zanedbatelné, ale v jiných oblastech Trump svým postojem oslabuje nejen pozici Spojených států, ale potažmo i celého Západu. Byl opravdu tak skvělý nápad vyklidit v Asii pole ve prospěch Číny? Je důraz na fosilní paliva skutečně v americkém zájmu, když se od nich světové hospodářství pomalu začíná odvracet? Je rozumné zpochybňovat jadernou dohodu s Íránem a vyhrožovat jejím vypovězením, když by to mohlo vést k eskalaci napětí v této již beztak výbušné oblasti?

Amerika se jako velmoc chová vlastně už jen tam, kde nemůže populista nabídnout snadné řešení: třeba v Severoatlantické alianci nebo v Afghánistánu.

Sebeoslabování Washingtonu je krásně vidět na Blízkém východě, který přitom byl pro všechny novodobé americké prezidenty vždy prioritou. Na nedávném "usmíření" Hamasu a Fatahu, jehož zprostředkovatelem byl Egypt, je nápadné především to, že se do něj nijak nezapojila americká diplomacie. A jakoby symbolicky byla dohoda o politickém smíření obou stran oznámena týž den, kdy USA ohlásily odchod z UNESCO.