Lidé dnes mají více volného času než dřív, přesto věčně nestíhají

„Promiň, nestíhám.“

 „Ozvu se, až bude víc času.“

 „Na to teď vůbec nemám prostor.“

Toto patří k nejčastějším větám, které dnes slýcháme. A často je používáme i my sami. Zdá se, že moderní člověk permanentně bojuje s nedostatkem času. Přitom když se podíváme zpátky o několik desetiletí, dnešní život by měl být naopak jednodušší.

Prádlo za nás vypere pračka. Nemusíme chodit na poštu kvůli každé složence. Nakoupit lze během několika minut přes internet. Informace máme v telefonu během několika sekund.

A přesto máme pocit, že nestíháme.

Čas se neztrácí. Jen mění podobu

Možná jste si všimli zvláštní věci. Když člověku odpadne nějaká pravidelná povinnost, vzniklý prostor většinou dlouho nezůstane prázdný. Dítě začne chodit samo do školy. Projekt v práci skončí. Přestaneme dojíždět za partnerem nebo dokončíme rekonstrukci bytu. Teoreticky bychom měli získat více volného času. Jenže většinou se stane něco jiného.

Do uvolněného prostoru se okamžitě nastěhuje něco dalšího. Nový koníček, nový projekt, další seriál, více času na sociálních sítích, další pracovní úkoly nebo nové závazky. Výsledek? Pocit nedostatku času zůstává. Psychologové tomu někdy říkají princip rozšiřování času. Nezáleží tolik na tom, kolik času máme. Spíš na tom, čím ho zaplníme.

„Nemám čas“ často znamená něco jiného

Když se nad tím zamyslíme, většina lidí ve skutečnosti netrpí absolutním nedostatkem času. Mají stejných 24 hodin jako kdokoliv jiný. Mnohem častěji jde o střet priorit.

Říct „nemám čas“ bývá společensky přijatelnější než říct:

• nechce se mi
• není to pro mě dost důležité
• raději budu dělat něco jiného
• nebo si potřebuji odpočinout

Přitom na tom není nic špatného. Každý den děláme stovky rozhodnutí o tom, čemu svůj čas věnujeme.

Když je člověk zaneprázdněný, nemusí být přetížený

Zajímavé je, že množství aktivit samo o sobě nemusí znamenat pocit stresu. Mnoho lidí vzpomíná na období, kdy zvládali práci, rodinu, sport i společenský život, a přesto se cítili spokojenější než dnes. Důvod bývá jednoduchý. Aktivity, které člověka naplňují, energii nejen spotřebovávají, ale také vracejí.

Někdo chodí běhat, jiný plavat, jezdit na kole nebo hrát tenis. Na papíře to vypadá jako další povinnost. Ve skutečnosti ale právě tyto činnosti často pomáhají zvládat zbytek dne. Možná tedy nejde o to, kolik toho máme, ale jaký vztah k tomu máme.

Největším žroutem času nejsou povinnosti

Když lidé mluví o nedostatku času, často viní práci, domácnost nebo děti. Výzkumy ale opakovaně ukazují, že významnou část dne spotřebují drobné časové úniky.

Několik minut na sociálních sítích. Pár videí na internetu. Kontrola zpráv. Bezmyšlenkovité přepínání televizních kanálů. Jednotlivě vypadají nevinně. Dohromady však často představují hodiny týdně.

Paradoxně právě lidé, kteří tvrdí, že nemají čas na půlhodinovou procházku nebo sport, dokážou večer strávit dvě hodiny sledováním obsahu, na který si druhý den ani nevzpomenou.

Možná nehledáme čas, ale pocit kontroly

Odborníci upozorňují, že za pocitem nedostatku času často nestojí samotný počet povinností. Častěji jde o pocit, že svůj čas neřídíme my. Když máme den zaplněný věcmi, které jsme si sami vybrali, zvládáme mnohem větší zátěž. Pokud ale máme pocit, že jen reagujeme na požadavky okolí, vzniká frustrace a dojem, že nám život protéká mezi prsty.

Nikdo nemá čas na všechno

Možná největší omyl spočívá v představě, že jednou přijde období, kdy budeme mít na všechno dost času. Nepřijde. Každý člověk má jen 24 hodin denně. Rozdíl není v tom, kdo má času více, ale v tom, za co ho utrácí.

Otázka proto možná nezní: „Mám čas?“ Mnohem užitečnější může být jiná: “Čemu chci svůj čas skutečně věnovat?”

Protože čas si ve skutečnosti nekupujeme ani nevyrábíme. Jen každý den rozhodujeme, kam ho investujeme. A právě v tom často leží rozdíl mezi věčným pocitem nestíhání a pocitem spokojeného života.