"Často se mi zdá, jak se procházím ulicemi Kyjeva a Tbilisi," s nostalgií v očích popisuje Michail Saakašvili své iluzorní vjemy o postsovětských metropolích, které se k němu vrací. Jsou to sny o jeho někdejší moci a vlivu, o které asi už navždy přišel.

Exprezident Gruzie a někdejší buřič ukrajinské politické scény dnes žije v politickém vyhnanství. Má zakázaný vjezd do rodné země i do země, kde chtěl zopakovat politický triumf. Jezdí v Nizozemsku na kole a v Rakousku přednáší ukrajinským nadšencům, jak dělat na Ukrajině turistický byznys.

Vynuceným politickým exulantem být nechce. Saakašvili plánuje triumfální návrat do Gruzie i na Ukrajinu. Ale až tamní režimy budou svrženy. S jeho přispěním, jak jinak.

Růžová revoluce

Když přijedete do Gruzie a zeptáte se na Michaila Saakašviliho, i dnes uslyšíte na třetího prezidenta země chvalozpěv. Každý taxikář vezoucí turisty z letiště popisuje Saakašviliho slovy příhodnými spíš ztraceného, ale váženého symbolu země.

Tbilisi, gruzínská metropole, ožilo a architektonicky prokouklo. Přímořské Batumi, centrum kdysi vzpurné autonomní republiky Adžárie, se díky němu proměnilo ve vyhledávané letovisko. Po celé zemi se objevily prosklené policejní stanice symbolizující maximální transparentnost státní moci na všech, dokonce i tradičně na postsovětském prostoru nejvíce zkorumpovaných úrovních. Saakašvili se rovněž, často až radikálním způsobem, zbavoval vysoké zločinnosti.

To je jedna část legendy o Saakašvilim. Pokud vás taxikář poveze dál než na centrální tbiliskou ulici Rustaveli, ale dejme tomu do malebných gruzínských hor, uslyšíte také odvrácenou stranu Saakašviliho vlády.

Saakašvili se k moci dostal v roce 2003, díky takzvané růžové revoluci. Rozbuškou k změně režimu posloužily parlamentní volby. Hlasování nepoctivě vyhrála partaj prezidenta Eduarda Ševarnadzeho a jeho političtí spojenci. Opozice vedená Saakašvilim a Ninou Buržanadze (pozdější odpůrkyně Saakašviliho, pozn.red.) hlasování zpochybnila. Po sérii protestů a následném obsazení parlamentu opozicí se starý režim zhroutil.

Pod nátlakem Moskvy se Ševarnadze, kterého Kreml neměl v lásce, vzdal moci ve prospěch Saakašviliho.

Proti Putinovi

Na první zahraniční cestu po zvolení prezidentem se Michail Saakašvili vydal do Ruska. Setkal se s Vladimirem Putinem a veřejně prohlásil, že si ruského lídra velmi váží. Putin byl pro Saakašviliho skutečně politickým guru, nikoliv však car. Gruzínskému prezidentovi imponoval Putinem vybudovaný režim, orientace na Moskvu ho však nelákala.

Putina a Saakašviliho rozkmotřila Ukrajina. Gruzie podpořila oranžovou revoluci, která v Kyjevě koncem roku 2004 smetla k Moskvě loajální režim Leonida Kučmy a zvolení  neumožnila nástupci Viktoru Janukovyčovi. Saakašvili poté dál potlačoval kremelské zájmy: vymohl si stažení ruských vojsk z Gruzie, aktivně navazoval vztahy se Západem a předně s USA, měl zájem o členství v Severoatlantické alianci.

Kavkazský konflikt v srpnu 2008, v němž po několikatýdenních oboustranných provokacích napadla gruzínská armáda separatistickou Jižní Osetii, a poté musela ustoupit pod tlakem ruských sil, dostal vztahy mezi Tbilisi a Moskvou na bod mrazu. Na bráně ruské ambasády v Gruzii i po deseti letech stále visí zámek.

Autoritativní reformátor

Saakašviliho éra je spojována s reformou ekonomiky a celého státu. Dlužno dodat, že za nimi nestál přímo sám prezident. Saakašvili dával přednost spíš životu na vysoké noze, drahému šampaňskému a radostem se svou svitou. Klíčovým architektem gruzínských reforem, které nastartovaly gruzínské hospodářství a nemilosrdným způsobem se vypořádaly s korupcí, byl Kacha Bendukidze.

Inspirace Putinovým režimem se u Saakašviliho projevila hned několikrát. Po vzoru pána Kremlu získal absolutní kontrolu nad hlavními sdělovacími prostředky v zemi. Třeba poslušnost opozičního kanálu Imedi si vynutil pomocí policejního komanda, které vběhlo do budovy televize během živého vysílání.

Se stejnou vervou Saakašvili zasahoval proti opozici. Pouliční demonstrace nespokojených s jeho vládou byly tvrdě potlačovány. Došlo k několika záhadným úmrtím politiků a prezidentových oponentů, otázky vyvolalo udušení vlivného předsedy gruzínské vlády Zuraba Žvaniji.

Saakašvili doplatil na to, na co Vladimir Putin nikdy doplatit nemůže. Gruzínskému prezidentovi zlomila vaz na místní poměry nadměrná brutalita. Před parlamentními volbami vyšlo najevo, že ve věznicích dochází k systematickému mučení lidí. Saakašviliho režim volby prohrál, k moci přišla opozice vedená podnikatelem Bidzinou Ivanišvilim.

Koncem října 2013 poté, co skončilo jeho druhé funkční období, Saakašvili opustil Gruzii. Posléze byl obviněn a v nepřítomnosti odsouzen za zneužití prezidentských pravomocí na tři roky vězení. Ještě předtím ho prezident Giorgi Margvelašvili připravil o gruzínské občanství.

Gruzínský sen

"Gruzínský lid v nouzi nenechám. Vrátím se do Gruzie," vzkazuje v pětiminutovém projevu ke svým nejvěrnějším Saakašvili. Na videu ze začátku dubna šířené exprezidentovou Sjednocenou národní stranou znovu Gruzíncům slibuje ekonomický růst a vyhnání zlotřilých oligarchů.

Saakašvili dal o sobě vědět v Gruzii půl roku před prezidentskými volbami. Kvůli trestnímu stíhání a ztrátě občanství kandidovat nemůže. Ani kandidát jeho partaje, kdysi nejsilnější strany, dnes ale málo populárního spolku, vyhrát nemůže. Skepse z návratu tvůrce gruzínského snu panuje i u obyvatel.

"Je to rázný politik, vždy se snažil být v politice. I když pochybuji, že může úspěšně uskutečnit své plány. Saakašvili však své voliče v Gruzii má. Mnozí ho milují, považují ho za zachránce země, bojovníka proti korupci. Je pevně spjat se západními hodnotami. Část společnosti  však Saakašviliho považuje za nepřítele Gruzie, který zemi vtáhl do války s Ruskem a kvůli němu jsme přišli o Abcházii a tak zvanou Jižní Osetii," uvedl pro Tiscali.cz gruzínský politolog Solomon Lebanidze.

Saakšviliho popularita v Gruzii je podle Lebanidzeho dávno za zenitem. "Svůj elektorát v zemi má, ale není tak silný, aby mohl zvítězit a vrátit se k moci," dodává gruzínský expert.

Gruzie plus Ukrajina

Na postsovětském prostoru jsou pouze dvě země, které se odvážily dlouhodobě vzdorovat ruskému vlivu. Politicky a v některých okamžicích i silou. Jde o Gruzii a Ukrajinu. Aktivní spolupráce je založena na oboustranně intuitivním vnímání svobody a vývoje země. Intenzivní spolupráce začala po ukrajinské oranžové revoluci, která podobně jako v případě gruzínské růžové revoluce, katapultovala k moci politiky s jiným pojetím role jejich zemí v regionu a odmítající výlučně submisivní pozici ve vztahu k Moskvě.

Vrcholem spolupráce Kyjeva a Tbilisi nebylo ani snad založení striktně prozápadní regionální organizace GUAM, jakýsi postsovětský Visegrád, jehož členy se stala Gruzie, Ukrajina a Moldavsko. Pomyslnou kulminací ukrajinsko-gruzínské spolupráce byly dodávky samohybných protiletadlových systémů Buk a jejich následné nasazení v kavkazském konfliktu s Ruskem. Traduje se, že právě Buk obsluhovaný údajně ukrajinskou posádkou v srpnu 2008 sestřelil ruský strategický bombardér Tupolev Tu-22M3.

Když došlo na Ukrajině v únoru 2014 k druhé revoluci a snaze o novou přestavbu státu modernizovaná Gruzie Michaila Saakašviliho se stala pro Kyjev inspirací.

Saakašvili spasitel Ukrajiny

Michail Saakašvili byl na Ukrajině vnímán jako jediný úspěšný demokratický prezident z bývalých sovětských republik. A skutečně se to tak jevilo. Ekonomicky vzkvétající Gruzie, kterou po sobě Saakašvili zanechal, byla přitažlivým modelem pro tehdy hospodářsky degradující Ukrajinu.

Zkraje roku 2015 se Saakašvili stal externím poradcem prezidenta Petro Porošenka. Gruzínský exprezident měl svému kolegovi radit se zaváděním tolik potřebných reforem, rovněž měl pomáhat s lobbováním na Západě kvůli dodávkám zbraní a výzbroje pro ukrajinskou armádu.

Koncem května téhož roku se Saakašvili poprvé dostal na Ukrajině k moci. Porošenko ho jmenoval gubernátorem Oděské oblasti, regionu s vysokým ekonomickým potenciálem, ale zmítaným korupcí a silnými proruskými náladami. Saakašvili zároveň přijal ukrajinské občanství.

Napoleon Saakašvili

Saakašviliho ukrajinská odysea nadneseně připomíná vzestup a pád kavkazského Napoleona Bonaparteho. Gruzínský exprezident chtěl v Oděské oblasti dostát pověsti geniálního reformátora a po rudém koberci projít do nejvyšších pater ukrajinské politiky. Ani jedno se mu nepodařilo. Naopak si nadělal na Ukrajině mnoho vlivných nepřátel.

Už koncem roku 2015 se dostal do ostrého sporu s ministrem vnitra Arsenem Avakovem a předsedou vlády Arsenijem Jaceňukem. Saakašvili po roce a půl odešel z postu oděského gubernátora a měl v plánu stát se celoukrajinským politikem. Založil Hnutí nových sil a na rozbouřené ukrajinské politické scéně zaujal pozici tvrdého kritika prezidenta. Požadoval impeachment Porošenka a vyhlášení nových parlamentních voleb.

Saakašviliho partaj pravidelně pořádá v ukrajinské metropoli protivládní protesty a se chce stát populistickou alternativou etablované ukrajinské opozici. Popularita hnutí ani samotného Saakašviliho strmě nerostou. Ukrajinská společnost má ostré výhrady k Porošenkovi a staronové elitě, gruzínský exprezident ale neumí využít tento rozpor ve svůj prospěch.

Ukrajinský režim však nechtěl nechat nic náhodě. V létě 2017 prezident Porošenko na základě formálních příčin odňal Saakašvilimu ukrajinské občanství, čímž chtěl eliminovat všechny jeho šance na politickou činnost.

Ztráta občanství odstartovala odpočet pomyslných posledních sto dní kavkazského Napoleona na Ukrajině. Z Polska se za pomoci početného davu stoupenců triumfálně prodíral skrz hranici do země. Bezpečnostní orgány se ho několikrát snažily zatknout. Následoval neúspěšný pokus o malý majdan údajně s finanční podporou proruského oligarchy Serhije Kurčenka.

Osobní Waterloo kdysi vážený politik Saakašvili zažil začátkem prosince loňského roku, když se před tajnou službou SBU skrýval na střeše kyjevského činžáku. V polovině letošního února byl Saakašvili zadržen a vyhoštěn z Ukrajiny do Polska. Evropská unie mu je Svatou Helenou.

Saakašvili nemá nárok

Příští rok se na Ukrajině konají dvojí volby – prezidentské a parlamentní. Saakašvili chce do nich zasáhnout. Jak tvrdí, bude usilovat o to, aby současný prezident Porošenko neobhájil mandát a Hnutí nových sil se dostalo do parlamentu. Až bude současný ukrajinský režim kolabovat, do země se vrátí se vší slávou.

"Saakašvili nemá z právního hlediska šanci vrátit se v nejbližší době na ukrajinskou politickou scénu. Nemá ukrajinské občanství a má zakázán vstup do země. Nemá ani morální právo vrátit se na Ukrajinu. Ani na jednom postu nezopakoval úspěch, který dokázal v Gruzii. Ve výsledku se Saakašviliho popularita propadla - dnes se pohybuje okolo 3 procent - a vysloužil si hanlivou přezdívku kočovní herec," vysvětluje pro Tiscali.cz Ihor Solovej, šéf mezinárodního oddělení respektovaného ukrajinského serveru LB.ua.

Podle jeho slov lze jen stěží očekávat, že by ukrajinské hnutí gruzínského exprezidenta zaznamenala na volbách zásadní úspěch. Popularita partaje se pohybuje okolo 5 procent. Ukrajinci dávají přednost tradičním populistům, jako je Baťkivščyna Juliji Tymošenkové, případně Radikální straně Oleha Ljaško.

"Pokud se Saakašvili bude chtít vrátit na Ukrajinu jako soukromá osoba a opět bude pořádat nepokoje, tak ho nečeká pouze deportace, ale opravdové vězení," popisuje Solovej smutné vyhlídky dříve populárního gruzínského politika.