Demise dosavadního ukrajinského premiéra Arsenije Jaceňuka může vypadat jako porážka. Ze všech stran kritizovaný Jaceňukův kabinet skončil a prezident Petro Porošenko získal navrch. Jenže zdání klame.

Skoro by se dalo říct, že nejvyššímu představiteli země jeho dočasné vítězství brzy zhořkne ještě víc, než čokoláda vyráběná v jeho firmě Roshen.

Telenovela o konci Jaceňukovy vlády se táhla od půlky února, kdy si poslanci vyslechli premiérovu výroční zprávu o práci kabinetu a odhlasovali rezoluci negativně hodnotící jeho výsledky.

Za Jaceňukova nástupce byl prakticky od začátku považován Volodymyr Hrojsman. Prominentní synek z Vinnyci, města ležícího ve střední části Ukrajiny, které slouží jako centrála Porošenkova podnikání. Právě zde stojí fabrika Roshenu.

Hrojsman začal pracovat už v 16 letech, kdy se stal komerčním ředitelem vinnycké tržnice, která patřila jeho otci. Jeho politická kariéra logicky startovala právě ve Vinnyci, když se před 10 lety postavil do čela tohoto oblastního města. V pouhých 28 letech.

Za dva roky od příchodu Porošenka k moci se Hrojsman raketovou rychlostí vyšvihl mezi vlivné ukrajinské špičky. V únoru roku 2014 usedl do křesla vicepremiéra a už o devět měsíců později byl zvolen předsedou parlamentu.

O tom, kdo usedne do Jaceňukova křesla, takřka nebylo pochyb. Jenže dosud poslušná Porošenkova loutka si na poslední chvíli postavila hlavu. Když prezident nabídl jako prvního vicepremiéra Vitalije Kovalčuka, náměstka své kanceláře, jenž by kromě vládních povinností měl také za úkol kontrolovat práci nového kabinetu, Porošenkův protežé se vzbouřil.

Jednu chvíli to dokonce vypadalo, že prezident zůstal bez premiéra. Jiné alternativy totiž nebyly. Na Porošenka navíc tlačily i požadavky Jaceňuka, který podmínil svůj odchod tím, že jeho Lidové frontě zůstane ministerstvo vnitra (jak se nakonec také stalo, v jeho čele zůstává Arsen Avakov) a ministerstvo spravedlnosti, kterému bude i v novém kabinetu dál šéfovat Pavlo Petrenko.

Ustoupit musel Porošenko i svému mladému příteli, takže Kovalčuk nakonec mezi novými vicepremiéry nefiguruje. Otázkou je, zda Hrojsmanovi nešlo jen o kosmetický účinek a mimo úvodní přešlap bude dál věrně sloužit Porošenkovi.

Ať prezidentovi jeho mladý kůň zachová věrnost, nebo ne, na Porošenka se po odchodu Jaceňuka přenesla veškerá zodpovědnost nejen za dosavadní politickou krizi, na jejímž ukončení závisí další přítok peněz ze Západu, ale i slíbené politické reformy, které stále ještě nepřišly a nejspíš jen tak ani nepřijdou. Překážkou pro jejich uskutečnění totiž jistě nebyl Jaceňuk.

Odchod jeho kabinetu poskytl Porošenkovi čas, aby se alespoň pokusil upevnit své křehké pozice. Ke cti mu může u voličů posloužit, že se mu podařilo vymanévrovat z kritické situace, aniž by vyhlásil předčasné volby. Ukrajince tak může těšit alespoň zdání politické stability.  

Ovšem vítězně z toho všeho vyšel sice stále ještě mladý, ale politicky už velmi zkušený Jaceňuk, který příští týden oslaví dvaačtyřicáté narozeniny. Dobrovolným odchodem z premiérského křesla, což pro Ukrajinu není vůbec obvyklé, stoupl v očích voličů jako politik, který dá přednost blahu své země. Jeho gesto je také záchvěvem růstu politické kultury, o jejíž úrovni vypovídají tradiční fackovací seance v parlamentu a snaha za každou cenu držet se kormidla. 

Neúspěchy jeho kabinetu na něm nejspíš nijak neulpí, takže si v závětří počká na příležitost, která jistě přijde tak, jako již mnohokrát předtím. Zvládl politický pád "oranžovaného" prezidenta Viktora Juščenka, přečkal věznění Julije Tymošenkové, stál u svržení prezidenta Viktora Janukovyče a přežije nejspíš i tandem Porošenka a Hrojsmana.

Jednou mu kandidatura na prezidenta nevyšla, podruhé mu může vyjít – i díky dobrovolné demisi.