Vozidlo aerodynamického tvaru netradičně poháněné dřevěnou leteckou vrtulí a s potahem z impregnovaného plátna si pro svůj vzhled vysloužilo přezdívku Kolejový zepelín (Schienenzeppelin). Jeho autorem byl německý konstruktér Franz Kruckenberg (1882-1965) a nakonec zůstalo u tohoto jediného exempláře. Vozidlo bylo představeno zástupcům tisku 18. října 1830, kdy na trati Hannover-Celle dosáhlo rychlosti 182 kilometrů za hodinu.

S vrtulovými pohony na dráze se nepříliš úspěšně experimentovalo už počátkem 20. století, v Rusku dokonce v roce 1921 zkušební jízda takového stroje skončila úmrtím celého osazenstva vozu včetně konstruktéra. Kruckenbergův stroj ovšem fungoval: 21. června 1931 nad ránem ujel Kolejový zepelín 257 kilometrů dlouhou trať mezi Hamburkem a Berlínem za 98 minut. Vozidlo řídil sám konstruktér a v úseku Karstädt-Wittenberge dosáhl rychlosti 230,2 kilometru za hodinu. To byl světový rekord (ten dosavadní z října 1903 činil 210,2 km/h), který nakonec vydržel 24 let.

Pro železnici nevhodné

Vozidlo s tlačnou vrtulí bylo ovšem pro běžný provoz nevhodné, a to z několika důvodů. Vrtulový pohon dosahoval přijatelné účinnosti až při rychlostech nad 200 km/h, takže jej prakticky nebylo možné nasazovat na tratích, kde současně jezdily i mnohem pomalejší vlaky.

Obří vrtule na zádi znemožňovala napojit další vagony a nebyla schopná zvládnout krátké přesuny na nádraží, takže byl nutný pomocný pohon napájený bateriemi. Přesuny navíc značně komplikovalo i to, že s vozidlem nebylo možné couvat. Velké bylo i bezpečnostní riziko pro lidi na nástupištích či železničních přejezdech, protože silné proudění vzduchu způsobené vrtulí dokázalo zvířit kamení a vážně zranit někoho v blízkosti. O nadměrném hluku nemluvě.

Kolejový zepelín z roku 1931 | zdroj: Profimedia

Všechny tyto nevýhody nakonec vedly k tomu, že zůstalo jen u prototypu. Kruckenberg sice později provedl několik konstrukčních změn, v červenci 1934 se ale vozidlo projelo naposled a následně jej za deset tisíc marek odkoupily k dalším testovacím jízdám říšské dráhy (Deutsche Reichsbahn). Žádné jízdy se už ovšem nekonaly a vůz chátral v dílnách Berlín-Tempelhof.

Jednadvacátého března 1939 rozhodlo ministerstvo dopravy, že Kolejový zepelín půjde do šrotu, a tak se také stalo. Byl už tou dobou v tak žalostném stavu, že nebylo možné jej ani umístit do muzea.

Záběry Kolejového zepelínu i jeho modelu můžeme spatřit ve videoklipu německých Kraftwerk k písni Trans Europa Express.