Po tisíce let znamenalo onemocnění takzvanou úplavicí cukrovou, neboli diabetem či cukrovkou, prakticky rozsudek smrti. O nemoci jsou zmínky už v textech ze starověkého Egypta, podrobně ji pak v období antiky popsal Aretaois z Kappadokie. Ten také poprvé použil název diabetes.

Teprve v roce 1889 němečtí lékaři Oskar Minkowski a Josef von Mering v rámci svých pokusů zjistili souvislost mezi slinivkou a diabetem. Významně tak posunuli výzkum onemocnění, neboť vědci se začali soustředit právě na tento orgán.

Počátkem 20. století pak Eugene Opie definoval vztah mezi takzvanými Langerhansovými ostrůvky a cukrovkou. Průlomový objev se však Bestovi a Fredericku Bantingovi podařil až za dalších 20 let.

Best se narodil 27. února 1899 v Pembroke ve státě Maine, i jeho otec byl lékař. Na Torontskou univerzitu nastoupil v roce 1915, v roce 1918 však narukoval do armády a teprve po válce začal studovat fyziologii a biochemii.

Když tedy asistoval o osm let staršímu Bantingovi, neměl ještě hotovo. Právě Banting na jaře 1921 domluvil s profesorem J.J.R. Macleodem "zapůjčení" laboratoře na pokusy související s léčbou diabetu. Macleod byl k nápadu dost skeptický, nakonec však svolil a propůjčil mu na léto laboratoř, deset psů a dva studenty - Clarka Noblea a právě Charlese Besta. Ten měl na výzkumu i osobní zájem, v roce 1918 totiž kvůli cukrovce zemřela jeho teta.

Osudový hod mincí

Protože Banting chtěl jen jednoho asistenta, hodili si prý mladíci korunou, kdo nastoupí v první fázi – a Best vyhrál. A Banting se rozhodl, že si ho jako asistenta nechá po celou dobu, což byla smůla pro Noblea a zásadní šťastný obrat v Bestově kariéře.

Zápůjčka byla využita na maximum. Zatímco Banting prováděl chirurgickou práci, Best se zaměřil na chemickou analýzu a svými schopnostmi prý lékaře ohromoval. Ve slinivce se jim nakonec podařilo identifikovat látku, po níž klesala zvířatům hladina cukru v krvi, a následně i extrahovat inzulin.

Pokus o první aplikaci inzulinu se konal v lednu 1922, nedopadl však dobře. Biochemik James Collip, kterého do týmu přidal Macleod, jenž nakonec práci dozoroval, teprve pracoval na vyčištění látky. Čtrnáctiletý kanadský diabetik Leonard Thompson tudíž dostal silnou alergickou reakci. Nakonec mu však podali inzulin v čistší formě a Thompson se stal prvním léčeným diabetikem na světě. Žil dalších 13 let, zabil ho zápal plic.

To první Američanka, která dostala inzulin, měla podstatně delší život. Elizabeth Hughesové Gossettové bylo v roce 1922 patnáct let, byla těžce podvyživená kvůli přísné dietě a odkázaná na péči druhých. Bantinga kontaktovala její matka, a ten svolil, že ji přijme jako pacientku.

Inzulin jí pak úplně změnil život. Mohla začít mnohem lépe jíst, celkem rychle se zotavila, v listopadu 1922 se vrátila domů a další rok i do školy. Po studiích se vdala, porodila tři děti - a ačkoliv byla ve 20. letech díky své léčbě celkem známá, to, že má cukrovku, před svými přáteli a známými tajila.

Dožila se 73 let a za svůj život si aplikovala více než 40 tisíc dávek inzulinu. Úplně prvním Američanem, který užil inzulin, byl pak budoucí malíř James D. Havens, kterému se, v jeho 22 letech, záchrany též dostalo ve chvíli, kdy byl prakticky na pokraji smrti. Žil dalších 38 let, zemřel na rakovinu.

Ten, kterého neocenili

Banting, Best a Collip prodali Torontské univerzitě patent za pouhý jeden dolar. Už roku 1923 pak byla za objev inzulinu udělena Nobelova cena - ovšem pouze Bantingovi a Macleodovi. Collipa i Besta, který měl s Bantingem na práci největší podíl, komise opomenula - Bestovi cenu neudělili proto, že v té době ještě neměl dokončená studia.

Bantinga to prý rozlítilo tak, že zpočátku odmítal ocenění převzít. Byl však prvním Kanaďanem, který by Nobelovku obdržel, tudíž nakonec ustoupil a s Bestem se rozdělil o část peněz, které získal. Macleod pak Collipa zmínil v děkovném projevu, i on prý pak získal nějaké peníze z odměny.

Objev inzulinu představoval též zásadní obrat ve farmaceutickém průmyslu. Poptávka po něm totiž byla obrovská, tudíž firma Eli Lilly z Indianapolis v USA zajistila rozsáhlý výkup prasečích a telecích slinivek a zahájila průmyslovou výrobu léku. Poté s tím začaly i evropské firmy. V Praze byl poprvé inzulin použit už v roce 1923, jeho výroba v Československu začala o tři roky později. V současnosti se nicméně už inzulin extrahovaný ze zvířecích orgánů nepoužívá.

I přes zklamání spojené s (ne)udělením Nobelovky však měl Best nakonec pěknou kariéru. Školu dokončil v půli 20. let, v té době byl již nějakou dobu ženatý, načež strávil několik let v Anglii. Koncem 20. let pak nastoupil na Macleodovo místo na Torontské univerzitě - doporučil ho sám profesor.

Best vedl výzkumnický tým, který se podílel na úpravě - v té době toxického - heparinu pro využití v medicíně. Činnost výzkumníků vedla například také k tomu, že byl objeven kvazi-vitamin cholin.

Během druhé světové války se pak lékař zapojil do armádního projektu, jehož výsledkem byla konzervace krevního séra, které posílali na bojiště. Pracoval také pro námořnictvo. Po válce však svou pozornost opět obrátil k výzkumu léčby diabetu. Hledal metodu, jak "povzbudit" Langerhansovy kanálky k tvorbě inzulinu u diabetiků, a podporoval osvětové programy.

V té době byl už Banting několik let mrtvý, zemřel v roce 1941 na následky zranění, které utrpěl při letecké havárii. Best se poté stal šéfem Bantingova a Bestova centra pro medicínský výzkum, které do té doby vedl jeho kolega.

Best na univerzitě působil do půli 60. let, odešel kvůli zdravotním problémům. V 70 letech se ještě se svou ženou Margaret zúčastnili oslav půlstoletí existence inzulinu, zemřel v roce 1978.