Odpověď na tuto otázku je jednoduchá. Žádná z velkých bank v Česku nezkrachuje. Tučné bankovní kocoury, jakými jsou Česká spořitelna, ČSOB nebo Komerční banka, by vláda, ať už levicová nebo pravicová, zachraňovala.

Takže dobrá zpráva? Ne tak docela. Protože vláda by tyhle banky zachraňovala také z vašich peněz.

Ostatně, z vašich peněz budou vypláceni i klienti ERB, byť tuto banku vláda zachraňovat nebude. Na to je příliš malá.

Když padne trpaslík

Banka, zaměřená na financování exportu do Ruska a ruskou klientelu v Česku, nemá dostatek financí, aby vyplatila klientům jejich vklady. Proto je vypořádá Garanční systém finančního trhu, dříve Fond pojištění vkladů. (Pokud jste klientem ERB, podrobné a aktualizované informace o výplatě peněz naleznete tady).

Do garančního systému odtékají a potom se v něm mísí odvody ze všech bank. Tyto peníze si bankéř neodtrhne od úst, strhne je z vašich účtů, přidá je k vašim úrokům z hypoték.

Lze tušit, že ztrátová banka ruského finančníka Romana Popova, která se dva roky potýkala s nedostatkem kapitálu, nebude mít tolik aktiv, aby z nich mohla všechny vyplacené peníze do garančního systému vrátit. Česká národní banka už loni ERB vyzvala, aby doplnila kapitál, minulý týden ji prohlásila za insolventní (neschopnou plnit závazky) a zahájila řízení, na jehož konci přijde banka o licenci.

Částka určená k výplatě klientů ERB je vyčíslena na 3,6 miliardy korun a budou z ní hrazeny pojištěné vklady do 2,702 milionu korun (ekvivalent 100 tisíc eur), ve výjimečných případech až do dvojnásobku (například, když klient má na účtu peníze z prodeje nemovitosti).

(Pojištěnými vklady jsou běžné účty, spořicí účty, termínované vklady, vkladové účty, vkladní knížky. Pojištění vkladů nepokrývá cenné papíry, akcie, dluhopisy, podílové listy, směnky apod. Detailní informace o tom, které vklady jsou pojištěny a které ne, získáte zde: Garanční systém, Naše peníze).

Pád trpaslíka (jeho velikost se dá přirovnat k větší kampeličce) se dvěma pobočkami v Praze a Karlových Varech garanční systém nepochybně zvládne. Z jeho výroční zprávy za loňský rok vyplývá, že spravuje 28 miliard korun.

… a když se potápí obr

Je nicméně zřejmé, že v případě krachu některé z velkých bank, by garanční systém výplatu klientů neustál. Na ni by mohl potřebovat až 500 i více miliard. (Je v něm shromážděna částka, která nedosahuje ani procenta vkladů pojištěných v Česku!)

To znamená, že garanční systém by v takové situaci zkrachoval a klienti ostrouhali? Kdepak, vláda je závislá na hlasech voličů (střadatelů), a tak by je vyplatila sama. Vydala by horu dluhopisů. Politici by tím znehodnotili měnu, zvýšili by inflaci. Mohli by se však prohlásit za spasitele poctivých střadatelů.

Ve zdravé tržní ekonomice by na trhu měli zůstávat jen ti nejsilnější, nikoli ti nejvlivnější. Měla by se používat zásada, že firma, která neobstojí v konkurenci jiných, zkrachuje. Pro velké banky nicméně takové pravidlo neplatí.

Takové banky se nezavírají. V jejich případě vlády uplatňují princip "too big to fail" ("příliš velká, aby padla"). Důvod je nasnadě: Mnoho lidí by přišlo o peníze a spolu s bankou by mohly zkrachovat korporace, které jsou s ní provázené. Krach banky by vyvolal dominový efekt vymazávání aktiv na jedné straně a dluhů na straně druhé, na jehož konec nelze dohlédnout. U velkých bankovních domů proto vlády uplatňují jiné postupy. Nalijí do nich kapitál. Anebo je vyvlastní, zaručí se za jejich závazky a potom je prodají.

Právě to udělala vláda Miloše Zemana, která před šestnácti lety vyvlastnila potápějící se Investiční a poštovní banku (IPB), kterou brali střadatelé ztečí. Čechy její sanace vyšla na 170 miliard korun.

Ekonomové se však až na výjimky shodli, že se vyplatila, protože IPB byla systémově důležitou bankou a její krach by vyšel ještě dráž. Banka přes své dcery a investiční fondy ovládala podstatnou část českého průmyslu a úvěrovala důležité firmy, třeba Škodu Plzeň. Hrozilo, že je stáhne do propasti.

Kdo to odskáče?

Politici i centrální bankéři, poučení poslední krizí, vědí, jak křehký je finanční systém, ve kterém komerční banky drží jen malý zlomek hotovosti, a jaké důsledky krach velkých bankovních domů může mít. Proto budou takové krachy odvracet, nepřipustí je.Ať to stojí, co to stojí.

Když se tyto banky budou potápět, nenechají je klesnout až ke dnu, hodí jim záchranné lano a vytáhnou je nad hladinu. Účet za záchrannou operaci pošlou daňovým poplatníkům. Nově – podle direktivy Evropské unie z května 2014 – za ni zaplatí také akcionáři banky a majitelé jejích dluhopisů (po nich i střadatelé, kteří mají na vkladech větší částku než ekvivalent 100 tisíc eur). Evropa se tím snaží zajistit, aby banky hradily své ztráty z vlastních zdrojů, aby se velcí akcionáři a management nespoléhali na to, že je stoprocentně převezme stát.

Nepochybně dobrá myšlenka. Za univerzální a spolehlivý recept na zdraví bank ji však nelze pokládat.