Lidem schází obyčejné objetí. Jsou tak za něj schopni platit až nesmyslné částky

MAGAZÍN - Magazín autor: Hana Dubnová

Objetí někdy umí zázraky a s lidskou psychikou dokáže neuvěřitelné věci. Co ale dělat, když nemáte nikoho, kdo by vás ve chvíli, kdy to potřebujete, alespoň krátce objal? Problém vyřeší profesionální mazlič, který si dokáže během pár minut poradit s citovou deprivací, kterou současná společnost trpí víc než kdy jindy. 

Lidem chybí objetí, jsou ochotni za něj platit i cizím lidem. Ilustrační snímek

Lidem chybí objetí, jsou ochotni za něj platit i cizím lidem. Ilustrační snímek , zdroj: ThinkStock

Na české terapeuty objetím, cuddlery nebo také objímače, si zřejmě ještě budeme muset nějakou dobu počkat. Jde ale jen o otázku času, protože za oceánem je po službě tak velká poptávka, že agentury téměř nestačí školit nové terapeuty.

Osamělí zákazníci jsou ochotni platit průměrnou taxu 50 až 60 dolarů (1200 až za 1400 Kč) hodinu blízké přítomnosti. Mají přitom jistotu, že půjde o čistě profesionální vztah, který nebude mít žádný sexuální podtext. Cuddleři totiž mají přísný etický kodex, který klade důraz na přesné vymezení hranic a v rámci školení dostávají i rady, jak řešit nepříjemné situace spojené například se vzrušením.

Asi nejvýznamnější stránky jsou Cuddlist.com, které fungují jako jakési virtuální tržiště, kde k sobě mohou vyškolení cuddleři a jejich zákaznici snadno najít cestu. Dávají si záležet na tom, aby objímání a mazlení prezentovaly jako platonické a zejména jako terapeutickou službu. Několik podobných agentur už mělo totiž problémy s úřady, které je považovaly za zprostředkovatele sexuálních služeb.

Seancemi plnými objetí to začalo

Myšlenka terapeutického dotyku není ničím novým. Význam doteku a lidské blízkosti potvrdilo množství lékařských studií. První placené mazlení se ale objevilo až v roce 2003, kdy byl založený "Tulící spolek". Pořádal pravidelné objímací párty či seance, na něž si jeho členové koupili za 30 dolarů vstupné a mohli se platonicky objímat s kterýmkoli z účastníků.

Ale ani nyní, po třinácti letech není objímání vnímané jako skutečný byznys a jedna z terapeutických, či wellness služeb, stěžuje si spoluzakladatel Cuddlistu Adam Lippin.

"Je snadné se nad tím pozastavit a protočit panenky. Ale představte si, že jste sami a z jakéhokoli důvodu se nepochybujete na 'seznamovacím trhu'. Nebo jste utrpěli ztrátu někoho blízkého a stačí vám je chvíli držet někoho za ruku. Tohle je místo pro vás. Přinejhorším jen získáte někoho, kdo tu chvíli bude jen pro vás. V tom nejlepším případě jste na cestě k uzdravení," říká Lippin.

Společnosti chybí intimita

Podle Lippina chybí ve společnosti intimita. K sexu se není tak těžké dostat, ale chybí obyčejné objetí a stereotyp, že mazlení v sobě musí mít sexuální podtext, je podle něj přežitek.

Dokazují to i příběhy klientů. Například Jay Zemann je šťastně ženatý a je poměrně úspěšným umělcem. S manželkou ale na sebe mají málo času, takže se netulí tak moc, jak by potřeboval. Svou potřebu si tak kompenzuje u profesionální objímačky.

Jedna z profesionálních cuddlerů Saskia Larsenová říká, že si klienti nejvíce cení toho, že jde o bezpodmínečnou intimitu. "To, že si za ni platí, je pro ně uvolňující. Nejsou mi ničím zavázaní," říká Larsenová, která pracuje i jako terapeutická masérka a herečka.

"Takovou nepodmíněnou blízkost nejsem schopná nabídnout ani svému příteli, protože z něj někdy šílím. Ale pro svého klienta jsem tam po celou dobu jenom pro něj," souhlasí další cudderka Shanne Marie.  

Mohou za to přísné společenské normy

Za naši citovou deprivaci a zvýšenou potřebu doteku, která nás žene do náručí cizích lidí, může podle ředitelky Centra pro studium doteku na Univerzitě v Miami Tiffany Fieldové moderní společnost a její normy, které stanovují, za jakých okolností se mohou lidé dotýkat a kdy je to už obtěžování.

"Vzniká to už v předškolním věku, kdy se učitelé nesmí dětí dotýkat a i děti jsou napomínány, když se spolu příliš objímají," řekla serveru Quartz s tím, že lidé se postupně vypracují k tomu, že se bojí někoho dotknout a zároveň jim to chybí.

Když ale emoční prázdnotou a potřebou obyčejného objetí trpí tolik lidí, proč nestačí zajít si občas na psychoterapii a pak si užít nějakou wellness službu? Podle Lippina je pomazlení přesně mezi těmito dvěma póly. Psychoterapie je příliš intenzivní a vzdálená. A masáž jsou sice doteky, ale bez emočního spojení.

"Mám známou, která dělá sociální pracovnici. Vždy říká: 'Víš, mnoho klientů prostě potřebuje hlavně obejmout, ale já jim to nemohu nabídnout, protože by to bylo neetické'," uvádí Lippin.

Dotyková a duševní terapie by si mohla časem najít své místo mezi uznávanými terapeutickými praktikami. Už nyní s Lippinem a jeho webem Cuddlist spolupracuje několik výzkumných ústavů, které zkoumají, jaké má terapie příznivé dopady například na válečné veterány nebo jak se dá využít v péči o lidi s poruchami autistického spektra.  

Tagy: zahraničí Spojené státy duševní zdraví zajímavosti a kuriozity psychické problémy

Zdroje: QUARTZ