Právnická veřejnost očekávala s velkou netrpělivostí rozhodnutí Ústavního soudu ve věci zrušení části vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o jednacím řádu státního zastupitelství.

Důvod byl jednoduchý: výklad vyhláška prováděný krajskými a vrchními státními zastupitelstvími znamenal, že to byla právě státní zastupitelství, která rozhodovala o tom, který soud bude příslušný pro rozhodování o úkonech činěných v rámci tzv. přípravného řízení, tedy části trestního řízení do podání obžaloby.

Tímto postupem byl dle názoru části právnické veřejnosti, která se neztotožňuje s destrukcí právního státu a budování státu policejního, porušen ústavní princip práva na zákonného soudce.

Neústavní praxe žalobců

Tento princip není jen nějaké formalistní pravidlo, ale je to jedna z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Představuje ústavní záruku, že k rozhodování v určité věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů některým z účastníků.

Stejně, jako si nemůže libovolně vybírat soud a soudce obviněný, nemůže si ho libovolně vybírat ani státní zástupce. Ústavní princip zákonného soudce zaručuje, že ze strany státu se nebude jednat o účelové přidělování konkrétní věci soudu a soudci podle výběru státní moci.

V praxi si tak státní zástupci vybírali, kterému soudu předloží svůj návrh na nařízení odposlechů, na vzetí do vazby, na provedení domovní prohlídky atp., přičemž takový soud neměl povětšinou žádnou souvislost ani s místem údajného spáchání trestního činu, ani s bydlištěm obviněného, ale často ani s místem činnosti státního zástupce.

To vedlo k podezření, že si státní zastupitelství vybírá soud a soudce, u nějž si je jisto úspěchem svého návrhu. Vrchní státní zastupitelství si tak mohlo samo vybrat v případě olomouckého z 25 okresních soudů a v případě pražského dokonce z 61 okresních či obvodních soudů.

Ústavní soud vydal nález, který sice problematické ustanovení vyhlášky nezrušil, nicméně konstatoval, že praxe státních zastupitelství byla neslučitelná s ústavním pořádkem. Pokud tedy návrh v přípravném řízení podává státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba místní příslušnost okresního soudu určit podle místa, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán.

Pokud nelze místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje. Úkony přípravného řízení podle Ústavního soudu může z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí, činit úkony pouze soud, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá.

A co kauzy Nagyová, Rath či hejtman Rozbořil?

Tomuto závěru lze pouze přitakat a konstatovat, že tímto výkladem bylo dosaženo záměru stěžovatelů, zamezit protiústavní praxi státních zastupitelství. Ústavní soud však neodpověděl na otázku, jak postupovat v případě, že příslušným je soud, v jehož obvodu krajské nebo vrchní státní zastupitelství vůbec nepůsobí.

K tomu došlo například v případu Jany Nagyové, kdy případ dozorovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, ale údajný trestný čin se stal v Praze. O úkonech v rámci přípravného řízení tedy měl rozhodovat některý z pražských obvodních soudů, ale Vrchní státní zastupitelství v Olomouci nepůsobí v obvodu žádného z těchto soudů.

To samé platí v případě Davida Ratha. Jeho případ z počátku dozorovalo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, ale údajný trestný čin se stal ve Středočeském kraji. O úkonech v rámci přípravného řízení tedy měl rozhodovat některý z okresních soudů ve Středočeském kraji.

Ale Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem nepůsobí v obvodu žádného z těchto soudů. Vzhledem k tomu, že se k této otázce Ústavní soud nevyjádřil, zůstává obava, že státní zastupitelství budou v takových případech pokračovat ve své protiústavní praxi.

Z mediálně známých případů by se dalo pokračovat případem hejtmana Jiřího Rozbořila, který měl údajně podplácet olomoucké policisty kvůli vyšetřování výstavby jezdeckého areálu. Přestože k trestnému činu mělo dojít v Olomouci, o prohlídkách a vazbách rozhodl Okresní soud v Ostravě. Stejně tak o vazbě Shahrama Zadeha obviněného z daňových úniků o vazbě rozhodl soud ve Znojmě, i když íránský podnikatel měl podle obžaloby podvádět v Brně.

Vyhlášku zrušit. Chce to zákon

Nález Ústavního soudu podrobil kritice šéf odboru závažné hospodářské kriminality olomouckého vrchního státního zastupitelství, Petr Šereda. Uvedl, že „pokud je například kauza dozorována Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci, i když se trestný čin stal dejme tomu v Ústí nad Labem, bude muset státní zástupce s návrhem na povolení třeba sledování cestovat několik hodin.“

Otázkou však zůstává, proč by mělo trestní řízení týkající se trestného činu, který se stal v Ústí nad Labem, dozorovat Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.

Tato otázka je tedy i po nálezu nezodpovězena. Ústavní soud vytváří zcela novou právní konstrukcí, která zahrnuje nutnost úplného ignorování částí stávajícího textu trestního řádu, aniž by docházelo k jeho zrušení. Text je navíc ignorován právě z toho důvodu, že je v rozporu s ústavním principem zákonného soudce.

Mnohem čistějším řešením by tak bylo, kdyby byla sporná část vyhlášky zrušena a problematika upravena zákonem, a to v souladu s ústavním pořádkem. Tak důležitá otázka, jako je příslušnost státního zastupitelství totiž nemůže být upravena podzákonným právním předpisem, kterým je vyhláška Ministerstva spravedlnosti.

Špatná zpráva o právním státu

Právník exnáměstka ministra zemědělství Romana Bočka v kauze tzv. trafik pro poslance, prohlásil, že podá další podnět k zastavení Bočkova trestního stíhání. Chce argumentovat výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu. Podle jeho názoru tento nález významně ovlivní všechny kauzy kolem Jany Nagyové (Nečasové).

Takové naděje jsou však liché. Ústavní soud totiž výslovně v nálezu konstatoval, že jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky nemá bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž bylo napadené ustanovení aplikováno.

Je tedy navozen stav, že i když víme, že důkazy byly pořízeny nelegálně, přesto je možno je použít. Pro koncept právního státu to není dobrá zpráva.

Aleš Rozehnal pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Autor je právník, přednáší právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách