Skandální je především postoj sociálních demokratů, kteří už několik týdnů tvrdí, že přestože je rozsudek pravomocný, nehodlají Altnerovi nic platit. Podali si dovolání k Nejvyššímu soudu a hodlají vyčkat jeho rozhodnutí.

Dovolání samo o sobě nemá žádný odkladný účinek, takže ČSSD to samozřejmě povinnosti platit nijak nezbavuje. Jenže tady přichází podivný argumentační tanec. Sociální demokraté tvrdí, že peníze zaplatit nehodlají, protože Altner by jim je v případě úspěchu nikdy nevrátil. Nejspíš by skončily někde na offshorových účtech a nikdo by je už nikdy neviděl.

Tento argument je přitom zcela nesmyslný. Není totiž vůbec v kompetenci odsouzené strany, aby zkoumala, kam a na co hodlá vítězná strana peníze použít. Pokud by takto uvažovali lidé ve všech sporech, soudní systém by se v podstatě zhroutil, protože jednotlivé rozsudky by nikdo nerespektoval a neplnil.

Je to stejně hloupé, jako kdyby vrazi odmítali nastoupit do vězení s tím, že čekají na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takto prostě není možné v právním státě postupovat, a pokud se takové pseudoargumentační ekvilibristiky dopouští vládní strana potažmo premiér, pak je to více než na pováženou.

Skandál přitom vůbec nemusel propuknout. Stačilo, aby sociální demokracie v roce 1997, kdy jí Altner vyhrál spor o vlastnictví Lidového domu, zaplatila právníkovi nejen právní služby, ale i podíl z výnosu domu. Tak to totiž bylo zcela jasně uvedeno ve smlouvě mezi Altnerem a ČSSD.

Sociální demokraté ale Altnerovi zaplatili jen palmáre a podíl z výnosu mu zaplatit odmítli. Tehdy to nebyly nijak astronomické částky, stranická kasa by to nijak nepocítila. Jenže tehdejší vedení bylo hamižné a rozhodlo se smlouvu nedodržet. Zcela přitom ignorovalo klauzuli, která dává Altnerovi při prodlení v placení nárok na 0,3 procenta z dlužné částky denně, což jsou kulantně řečeno nezanedbatelné peníze.

Právě tato klauzule začala sociální demokraty drtit. Nejde přímo o dlužnou částku, ale právě o ohromné penále. Spor se vedl o 18 milionů odměny, zbytek částky tvoří právě penále.

Celé je to dokladem naprosté neschopnosti a diletantismu sociální demokracie. Smlouvu sice podepsal ještě Miloš Zeman, ale má pravdu v tom, že problém není ve smlouvě, ale v neochotě platit. Strana se následně dostala do situace, kdy dluh postupně přerostl její finanční možnosti. 

Každé další stranické vedení jen doufalo, že se soud podaří nějak vyhrát nebo problém alespoň oddálit. Jak konstatovala v rozsudku soudkyně, sociální demokraté si problém přivodili sami, stačilo, kdyby kdykoliv v průběhu oněch 16 let, během nichž se spor táhl, Altnerovi zaplatili. Nic takového se nestalo, a tak se ČSSD ocitlo tam, kde je nyní.

Situace je pro stranu v tuto chvíli likvidační. Na zaplacení si vzala úvěr u Fio banky, takže peníze pro Altnera má. Ovšem na splácení úvěru bude muset hodně šetřit, někteří sociální demokraté netají obavy, že by to mohlo stranu položit. Je jasné, že ČSSD bude muset veškeré své současné i budoucí příjmy soustředit právě na splácení úvěru. Zkomplikuje to volební kampaně i jakékoliv další politické aktivity strany.

Propouštění zaměstnanců a zvyšování členských příspěvků budou jen slabou náplastí, řezat se bude muset mnohem hlouběji. A to ani nemluvíme o tom, co by nastalo, pokud by se ČSSD opravdu dostala do exekuce. O tu Altner usiluje a je podle všeho jen otázkou času, kdy uspěje. Sociální demokracii by tak byly obstaveny účty i majetek. Jak by to vládní strana vysvětlovala občanům a jak by chtěla reálně fungovat, není jasné. 

Zajímavou kapitolou je také vztah sociální demokracie a Nejvyššího soudu. Z veřejných vystoupení představitelů ČSSD se skoro zdá, že jsou si svým dovoláním k Nejvyššímu soudu zcela jisti. Má snad vládnoucí strana na soudce nějaké páky? 

Jedno je jisté, strana ČSSD nejspíš půjde až na samou hranici svých možností, protože Nejvyšší soud je její poslední nadějí. Soud se tak ocitá v nezáviděníhodné situaci. Pokud by skutečně rozhodl  ve prospěch ČSSD, nevyhnul by se podezření, že podlehl politickému tlaku nebo se dokonce nechal zkorumpovat.

Podivná je i nynější neochota české justice obstavit účty sociálních demokratů nebo nařídit exekuci. Všechny Altnerovy žádosti v tomto směru byly smeteny ze stolu údajně kvůli formálním chybám. Už tady nebezpečně prosvítá, že sociální demokracie je možná schopná nějakým způsobem ovlivňovat rozhodování soudů.

Pokud by na místě ČSSD byl jakýkoliv občan, majetek by už dávno měl polepený samolepkami exekutorů. 

Sociální demokracie se zkrátka do této situace neměla dostat, a když už se do ní dostala, měla reagovat jinak. Nyní má na krku nejen finanční malér obřích rozměrů, ale také musí stále více čelit obviněním, že nerespektuje soudy a staví se nad zákony.

Bohuslav Sobotka se sice na nedávných interpelacích snažil poněkud chabě oponovat, že straně nikdo nemůže upírat právo využít všech dostupných právních prostředků, ale nijak tím nevysvětlil, proč nerespektuje rozhodnutí soudu.

Sociální demokraté zatím jen ukazují, že nejsou schopni řídit ani svou vlastní stranu, takže se nabízí otázka, jak to dopadne s vedením celé země.