Haarmann je jedním z nejplodnějších sériových vrahů dvacátého století. Přezdívalo se mu "upír z Hannoveru" a policie mu prokázala 24 vražd, byť sám se chlubil, že své oběti nepočítal, ale bylo jich "mezi padesáti a sedmdesáti".

I když to zní jako klišé, Haarmann neměl zrovna ideální dětství. Už od malička si hrál spíš se panenkami, stranil se ostatních dětí a rád se oblékal do dívčího oblečení, což se mu otec pokusil vyhnat z hlavy vojenskou akademií. Studia však musel šestnáctiletý chlapec po několika měsících ukončit, protože mu byla odhalena epilepsie. Fritz Haarmann | zdroj: Wikimedia Commons

Nastoupil do továrny na doutníky svého otce a zároveň začal svou zločineckou kariéru – lákal do sklepa jiné mladé chlapce a sexuálně je tam zneužíval. Po jeho zatčení místo ve vězení skončil v psychiatrické léčebně, odkud ale utekl.

Krátce to vypadalo, že se "polepšil" – zasnoubil se a chtěl dokončit vojenskou službu. Leč u armády  dlouho nevydržel – opět kvůli epilepsii a tentokrát i duševní nemoci. V roce 1904 by raději poslán do výslužby a následujících deset let si k doživotní rentě přilepšoval drobnými krádežemi a podvody, za což i opakovaně seděl ve vězení.

Policii se však mladý podvodníček hodil, protože měl kontakty a sloužil jí jako cenný informátor. I proto trvalo dlouhé roky, než na jeho krvavé řádění přišla – nechtěla kvůli podezření ohrozit výhodnou spolupráci…

Ale pěkně popořádku. S koncem první světové války se rozhodl, že svá intimní dostaveníčka s náhodnými mladými muži posune na novou úroveň. Využíval ekonomické krize, nedostatku peněz a jídla a na hannoverském vlakovém nádraží si vytipovával chudé dospívajících chlapce mezi 10 a 22 lety, kteří utekli z domova. Nabízel jim jídlo, střechu nad hlavou, případně práci.  

Místo toho je zatáhl do jedné ze svých skrýší, kde jim prokousl hrdlo, následně je znásilnil a jejich těla rozřezal. Většinu ostatků vhodil do řeky, to lepší z těl však nabízel hospodyňkám, které se ve zlých poválečných časech snažily pod pultem získat nějaké maso pro rodinu.

Zákaznicím tvrdil, že jde o jde o vepřové nebo koňské maso, po původu nepátraly. Sám Haarmann údajně maso svých obětí nejedl, jen ho – stejně jako jejich oblečení – dál prodával. Zatímco policie marně hledala nezvěstné děti a následně oběti, kterým patřilo 22 lebek nalezených u řeky…

Domovní prohlídka - v těchto kamnech Haarmann spaloval části těl | zdroj: Wikimedia Commons

Nakonec na sebe Haarmann policii upozornil v podstatě sám, když si přišel stěžovat na teenagera, se kterým měl roztržku na nádraží, a dožadoval se jeho zatčení. Mladík u výslechu prohlásil, že mu Haarmann vyhrožoval, že skončí "jako ti ostatní". Detektivům, kterým se tak dlouho nechtělo šťourat do osobního života svého spolupracovníka, už nezbývalo nic jiného, než konečně v roce 1924 udělat u Haarmanna domovní prohlídku.

Když otevřeli dveře, zděsili se. Stěny, strop i podlaha bytu byly potřísněny krví a ve skříních našli více než stovku kusů oblečení obětí. Podařilo se jich identifikovat 27. Haarmann své zločiny nepopíral, s ničím se netajil, chlubil se, že obětí bylo mezi 50 a 70, a otevřeně vypovídal, co s chlapci dělal. Přiznal se však jen k vraždám, u nichž měla policie faktické důkazy.

Svůj soud bral Haarmann jako jednu velkou divadelní scénu | zdroj: Wikimedia Commons

Proti rozsudku z 19. prosince 1924, který zněl "stětí gilotinou", se neodvolal s tím, že je pravděpodobné, že by vraždil znovu. A tak si večer 14. dubna 1925 vypil kávu, vykouřil doutník a druhý den časně zrána mu kat sťal hlavu. Tu následně uložili do formaldehydu a věnovali k bádání lékařské fakultě v Göttingenu. Netknutá tam ležela až do roku 2015, kdy byla zpopelněna.

Haarmannův milenec Hans Grans, kterého poznal během války ve vězení a se kterým žil, byl zprvu odsouzen k doživotí jako spolupachatel. Trest mu však byl později zkrácen na dvanáct let. Zemřel v roce 1975.