Poslanecká sněmovna si na začátku června schválila usnesení, ve kterém konstatovala, že "v letech 1992 až 2005 došlo při privatizaci majetku státu k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily".

Dolní komora zároveň požádala vládu, aby zpracovala a navrhla "účinnou změnu trestněprávních předpisů tak, aby bylo možné takové zločiny způsobené při privatizaci dále stíhat a potrestat, aby nedošlo k jejich promlčení včetně posouzení, zda nedošlo v určitém období k situaci, kdy promlčecí doba ani nemohla běžet".

Už jen z toho je očividné, že privatizace je stále živé politické téma, k němuž existuje potřeba se vracet. Tomu se nelze divit, protože minimálně v ekonomické sféře rozdala karty, se kterými se pořád hraje, a s trochou nadsázky je možné říct, že dodnes tvoří základy našeho polistopadového režimu. Vždycky v sobě také nesla velký politický potenciál - ať už na straně těch, kteří ji prosazovali, nebo těch, kdo ji naopak kritizovali. A protože zdaleka nebyla bezproblémová, šlo při ní o hodně a leckdo si do ní leccos projektoval, byla spojená s velkým množstvím emocí a protichůdných pocitů.

V tomto kontextu je třeba vnímat nejen zmíněné usnesení, nýbrž i vyjádření těch, kteří ho napadají. Stojí za to si všimnout, kdo ho ve sněmovně podpořil, a kdo ne. Hlasovali pro něj poslanci a poslankyně z hnutí ANO (55), sociální demokracie (8), KSČM (12), SPD (13), Pirátů (17) a tři nezařazení. Proti se naopak vyslovilo jen 12 poslanců z ODS. Ostatní se buď zdrželi, nepřihlásili se nebo se omluvili (především ti z KDU-ČSL, TOP 09 a hnutí STAN).

V přijatém usnesení se odráží nejen ochota vnímat privatizaci kriticky a dosáhnout v této oblasti alespoň nějaké trestněprávní satisfakce, ale jistě i snaha sbírat na tom politické body (byť postoje jednotlivých stran či poslanců se v tom mohou lišit).

Hlavně se těch podniků zbavit rychle

Na opačné straně pak stojí Institut Václava Klause a jeho stanovisko ke sněmovnímu usnesení, pod kterým je podepsaný Ladislav Jakl a Ivo Strejček. Opakují v něm teze, které v českém prostředí razí Václav Klaus již dlouhá léta. Zaklínají se tím, že vše se uskutečnilo podle zákonů schválených "demokratickým parlamentem". Už však nereagují na často opakovanou výtku, že tehdejší zákony byly nedokonalé a existovalo v nich velké množství děr, které vedly k tomu, že podniky mohly být tunelované.

Jakl se Strejčkem tvrdí, že česká privatizace byla nejúspěšnější na světě. V nejkratším čase se podle nich podařilo nalézt reálné vlastníky pro největší část hospodářství ze všech zemí, ve kterých se kdy privatizovalo. Za jediné kritérium úspěšné privatizace tak považují její rychlost, jako kdyby nic jiného nehrálo roli.

Pozoruhodné je, jakým způsobem pak reagují na tvrzení obsažené v usnesení dolní komory, že privatizace napáchala škody v řádu stovek miliard korun: "Uměl by někdo z poslanců vysvětlit, jak může při privatizaci vzniknout škoda? Třeba za korunu? Co tím myslí? Rozdíl mezi částkou, kterou stát za firmy dostal, a cenou, kterou si někdo přál? Cílem privatizace přece nebyla maximalizace výnosu pro stát, ale nalezení konkrétního soukromého vlastníka pro obrovský a komunismem zdevastovaný státní majetek."

Ve skutečnosti tím zástupci Institutu Václava Klause říkají, že nikdo při privatizaci nemohl utrpět nejmenší škodu, takže podle nich ani nemohla dopadnout špatně (s výjimkou toho, že by se neodehrála dostatečně rychle). Protože jednak nebyl žádný nástroj, jak zjistit, co má jakou cenu, poněvadž neexistoval trh, a pak proto, že o výnos z privatizace přece vůbec nešlo.

Někdejší ředitel politického odboru prezidentské kanceláře Jakl a bývalý europoslanec za ODS Strejček tak ovšem opomíjejí ochranu vlastnických práv těch, kteří od státu podniky privatizovali (a nakonec i podmínky pro to, aby mohli vlastnická práva vykonávat), a stejně tak zapomínají na bankovní úvěry, kterými byla privatizace financovaná a které banky ochotně poskytovaly a následně nebyly splácené.

Zvýšené náklady české privatizace

V knize Privatizace bez kapitálu s podtitulem Zvýšené transakční náklady české transformace profesor ekonomie Karel Kouba uvádí: "V procesu české privatizace můžeme pozorovat silnou frekvenci různých způsobů zcizování aktiv a snižování jmění firmy vyváděním aktiv mimo firmu (asset stripping). K tomu docházelo nejen přímou defraudací, tj. podvodným obohacováním se na úkor jiných účastníků firmy či smluvní úmluvy. Skrytou formou zcizování aktiv bylo ve velké míře opakované získávání prostředků od věřitelů na vysoce rizikové projekty s vědomím, že riziko nesou aktivně půjčující banky, potažmo stát, kterému v případě nakumulovaných ztrát nezbude než v zájmu ekonomické stability banky sanovat."

Klausův institut si nad tím může mýt ruce s poukazem na to, že se tak dělo až poté, co se stát podniků zbavil a privatizoval je. To ale nic nemění na tom, že to poškodilo českou ekonomiku a leccos potom zachraňoval a ze své kapsy hradil daňový poplatník. Kouba upozorňuje, že důsledky privatizace následně negativně ovlivnily postprivatizační proces koncentrace vlastnictví, restrukturalizace a výkonnost podniků.

V publikaci se zdůrazňuje, že některým situacím bylo možné zabránit funkční legislativou, od začátku jasně stanovenými pravidly, která by zamezila například poskytování vysoce rizikových úvěrů, účinným bankovním dozorem, který by vymáhal dodržování legislativy, a hlavně předem důrazně vysloveným "ne" vlády k možnosti pozdější sanace - ať bank, či zadlužených podniků.

Jakl a Strejček mají pravdu v tom, že účelem privatizace nebylo vymačkat z lidí co nejvíce peněz do státní pokladny, nýbrž nalézt "reálné vlastníky". To se sice podařilo, v procesu onoho hledání však byly napáchány škody, jak na straně státu a občanů, tak našeho hospodářství jako takového. Jeho transakční náklady byly zkrátka příliš vysoké. To ovšem Institut Václava Klause neuznává.

Místo jedné škodovky desítky

Jeho představitelé se rovněž odvolávají na to, že tehdejší kritici privatizace neměli žádný alternativní scénář a nic moc privatizovat nechtěli, což ale také není pravda. Nezmiňují tak například adresnou privatizaci jednotlivých podniků, kterou připravoval ministr průmyslu v české vládě Jan Vrba.

Ten kromě toho, že úspěšně zprivatizoval podnik Škoda v Mladé Boleslavi německému koncernu Volkswagen, měl k privatizaci vytipované další desítky podniků, třeba kopřivnickou Tatru, které už bohužel tímto způsobem privatizovat nestihl (stačí si porovnat polistopadové osudy mladoboleslavské škodovky a Tatry).

Poslanci, kteří pro uvedené usnesení hlasovali, ho podle Jakla se Strejčkem mysleli jako "odsouzení polistopadové doby". Pro část členů a členek dolní komory to možná skutečně platí. A to je koneckonců největší slabina usnesení, se kterým přišli zástupci KSČM (Piráti poté navrhli, aby nebylo ohraničeno rokem 1998, ale 2005), protože to ve výsledku spíše brání tomu toto období plně pochopit a dobrat se toho, co se tehdy vlastně stalo, v čem byl problém a jaké důsledky to mělo. A jaké poučení si z toho vzít.

Usnesení sněmovny by tak mělo mnohem větší smysl, kdyby v první řadě mířilo k poněkud sofistikovanějšímu zpochybnění teze, kterou razí i Institut Václava Klause a členové jeho správní rady Jakl a Strejček, o tom, jak strašně úspěšná privatizace byla (nebyla!), než aby jen konstatovalo zločiny, které se staly, a usilovalo o to, aby nebyly promlčené.

Kdyby bylo formulované trochu jinak, působilo by méně jako politikum, což by bylo rozhodně ku prospěchu. Je zjevné, že boj o interpretaci a historický výklad kupónové privatizace stále trvá. Snahu Poslanecké sněmovny lze proto kritizovat a zřejmě není úplně nejšťastnější. Přesto má mnohem reálnější základ než to, co předvádí Institut Václava Klause, který nedělá nic jiného, než že hájí odkaz svého zakladatele a předsedy správní rady.