Václav Klaus mladší představil občanské hnutí Trikolora. Jeho hnutí má webové stránky, přípravný výbor, jednotlivé krajské koordinátory a tři programové pilíře. Detailní verzi programu plánuje zveřejnit v září na ideové konferenci. Projekt je teprve na začátku, důležité však je, že Klaus junior po vyhazovu z ODS (případně ještě předtím) nezahálel a dává dohromady celorepublikově působící politický subjekt. Netají se ambicí vytvořit strukturu, která bude mít silné regionální zakotvení a pronikne na úroveň jednotlivých měst a obcí.

Svědčí o tom už samotné složení devítičlenného přípravného výboru Klausova uskupení, ve kterém jsou zastoupeni lidé z různě velkých sídel napříč republikou - od Psár, Čelákovic a Jenštejna, přes Mladou Boleslav, Pec pod Sněžkou a Děčín až po České Budějovice a Olomouc.

Důraz na celostátní působení dokládá i to, že jednotliví krajští koordinátoři, na něž se zájemci o členství mohou obracet, byli skutečně všichni do jednoho představeni hned na první prezentaci nového hnutí. Také zde explicitně zaznělo, že cílem je, aby Trikolora byla opravdu "v každé vísce, v každém městečku".

Klausovo hnutí slibuje velkou věc: Vrátit lidem jejich zemi. Bývalý předseda sněmovního školského výboru na webu Trikolory zdůrazňuje: "Přišel čas vrátit republiku lidem, kteří pracují, platí daně, vychovávají děti… Přišel čas vzít si naši zemi zpět." Už se tam ale nepíše, kdo ji těmto lidem vzal. Přitom jde o základní podmínku toho, aby mohlo být vráceno, co jednou bylo odejmuto.

Nevyřčeno, avšak přítomno zůstává, že jim naši zemi přece vzali ti, kteří nepracují, neplatí daně a nevychovávají děti, což potvrzují i tři programové pilíře vznikajícího hnutí a obsah, který v sobě nesou: "Braňme normální svět", "Bohatství vzniká z práce" a "Žijeme v České republice". To, že nejsou nijak překvapivé ani originální, mnoho neznamená. Klíčové je, že Klaus na rozdíl od jiných jen nemluví, nýbrž koná, a že, zdá se, udělá maximum pro to, aby si jeho hnutí našlo cestu ke své cílové skupině, která bezesporu existuje.

Klausova pracovní metoda

Nové uskupení představil už dva měsíce poté, co se o něm poprvé zmínil. Jeho cílevědomost, odhodlání a pracovitost v kombinaci se známým jménem a jasným konzervativně pravicovým vyprofilováním hnutí může sehrát rozhodující roli v tom, jestli se Trikolora chytne a v příštích sněmovních volbách uspěje.

Za pozornost stojí, že Klaus ve výsledku nabízí alternativu jak vůči hnutí ANO, tak ODS. Přichází sice se subjektem, který by měl být pravicovější než občanští demokraté, zároveň se však na webu hnutí uvádí, že jeho prioritou ve výdajích státu budou starobní důchody, které jsou "oceněním lidí, kteří pro tuto republiku pracovali".

Vedle toho se Trikolora vymezuje proti dotacím a přerozdělování. Poukazuje na to, že se musí vyplatit pracovat, ne čerpat dávky. Zajímavé je, že chce zrušit dotace ze státního rozpočtu pro "politické neziskovky", a stejně tak chce zastavit dotace velkým korporacím.

Klausovo hnutí tak nepřichází s ničím jiným než se směsí pravicové národně zaměřené politiky akcentující konzervativní hodnoty. Právních předpisů má být málo, daně mají být nízké. Uskupení chce dlouhodobě a radikálně snižovat výdaje státu (ovšem dává si pozor, aby si proti sobě nepoštvalo penzisty). A v neposlední řadě připomíná, že rodinu tvoří otec, matka a děti. A že o českých zákonech musí rozhodovat čeští politici, kteří mají skládat účty českým voličům.

Nejvíc však záleží na tom, zda Trikolora dokáže být důvěryhodná pro voliče, na které v první řadě míří. Ti zbylí si z ní mohou dělat legraci a posmívat se jí, to ale jejího zakladatele nemusí trápit. Naopak: čím více se o ní bude mluvit, tím lépe. Provokace a vyvolávání kontroverzí je ostatně Klausova ústřední pracovní metoda.

Jeho úspěch tak závisí na voličích, kterým chce vrátit zpátky republiku, respektive na těch, kterým slova o lidech, co pracují, platí daně a vychovávají děti, nezní jako klišé a kteří jsou schopni se s něčím takovým ztotožnit. A těch určitě nebude málo.

Dát hlas mlčící většině

Na webu Trikolory Klaus píše: "Volám Vás všechny, situace je vážná, nenechte veřejný prostor jen lidem s opačnými názory!" Zřejmě sází na to, že názory, které on a jeho vznikající hnutí hodlají zastupovat, mají ve společnosti své příznivce, a občany, kteří je zastávají, pak stačí jen vyzvat a oni sami se začnou hlásit o slovo a k uskupení se přidají. Skoro to vypadá, jako by Klaus spoléhal na mlčící většinu, které tímto vrátí nejen její hlas, ba co víc - celou její zemi.

Není ovšem jisté, zda pro tyto občany bude poslanec zvolený za ODS, kterého z ní vyhodili a který si založil vlastní hnutí, dostatečně důvěryhodným reprezentantem jejich vidění světa. Klaus mladší má bezesporu politický talent. Má cit pro efekt a dovede k sobě přitáhnout pozornost. Už ve volbách do sněmovny v roce 2017 získal nejvíc preferenčních hlasů nejen z kandidátů za ODS, ale ze všech nově zvolených poslanců a poslankyň hned po Andreji Babišovi. Bude to však stačit?

Skutečně může být hlásnou troubou podobně naladěných voličů Klaus mladší? Neukáže se, že to je jen další klamný příslib, který politik s tímto příjmením občanům dává? Klaus starší svou politickou kariéru rozehrál a z velké části postavil na projektu kupónové privatizace, která v sobě nesla příslib, že z nás udělá národ akcionářů. Ten zůstal nenaplněn.

V Informační příručce ke kupónové privatizaci z roku 1991 vydané Federálním ministerstvem financí se píše: "Důvody, proč privatizovat, jsou jednak politické, jednak ekonomické. Mezi politické cíle privatizace patří změna společenské struktury, tj. vytvoření nebo rozšíření skupiny vlastníků a jejich vlastnických zájmů. Tato skupina vytvoří protiváhu všem ostatním společenským skupinám, zejména skupině zaměstnanců."

Kupónová privatizace skončila neslavně. Protiváha zaměstnancům se sice vytvořila, ale za cenu obrovských ztrát, a ne v podobě velkého množství drobných akcionářů. A právě tam někde v časech ekonomické transformace je třeba hledat začátek odpovědi na otázku, co se stalo, že mnoho lidí má pocit, že jim někdo naši zemi vzal.

Právo na nekonečné množství omylů

Dnes se sice jejich frustrace a obavy projektují jiným směrem, takže Klausovo hnutí deklaruje, že "aktivisté nebudou rozhodovat o kůrovci ani o občanech žijících na chráněných územích". Nebo řeší, kdo tvoří rodinu, jak nežádoucí je inkluze na školách, případně se obouvá do středoškoláků stávkujících za klima. Ovšem někde na počátku stálo zklamání jednak z výsledků ekonomické transformace, a pak z polistopadové politiky jako takové, jejíž klíčový představitel nesl rovněž jméno Klaus.

Pokud má být pro část společnosti lékem na situaci, do které jsme se po třiceti letech dostali, Klaus mladší, těžko v tom nevidět nejen určitý paradox, ale možná i známku toho, že se stále točíme v kruhu. Za to však nemůže jen Klaus či jeho potenciální voliči, nýbrž všichni ti, kteří vůči němu nevytvářejí fungující a kvalitní alternativu nebo mu svými chybami a selháními dodávají politický obsah a náboj.

Ať se nám to líbí nebo ne, Klaus junior má v mnoha ohledech minimálně zčásti pravdu, a právě díky tomu může mít sílu a potenciál oslovit určitý podíl voličů, který se soustředí jen na to, v čem se někdejší ředitel soukromého gymnázia PORG strefuje, a zbytek nevidí.

Největší Klausova slabina proto spočívá v jeho důvěryhodnosti. Proč by zrovna jemu měli věřit ti, kteří se už mnohokrát spálili? Proč by si měli myslet, že to, čím se je snaží přesvědčit, by mělo být něco víc, než co jim svého času sliboval jeho otec? Tedy nic víc než ideologické řeči, které zůstanou pouze na papíře. Sice silné, pěkně znějící a cenné pro občany, kteří hledají něco, s čím by se ztotožnili a co by spoluvytvářelo jejich identitu, ve skutečnosti však prázdné a cílené jen na získání hlasů ve volbách.

Odolnost voličů vůči ideologickým deklaracím na jedné straně a marketingovým hrátkám na straně druhé se pomalu zvyšuje, i když se možná zdá, že se tak děje k uzoufání pomalu. Určitě se může stát i to, že Klaus mladší a jeho Trikolora svým voličům dokážou, že o žádné kecy nejde, že všechno myslí vážně a že normální svět ubrání. A voliči se třeba už konečně nespálí, anebo se jim to povede i tentokrát. Každý má ostatně právo spálit se tolikrát, kolikrát to potřebuje.